Je to sto pět let, co se ze Špicberk v balonu pokusil pólu dosáhnout Švéd Salomon André, ale expedice skončila tragicky, smrtí všech tří účastníků.
Roku 1928 odsud stejným směrem startovala vzducholoď Italia Umberta Nobileho, jejíž let taky nedopadl úplně tak, jak se plánovalo: ztroskotala, a při akcích na záchranu postižených vzduchoplavců, mezi nimiž byl i český vědec František Běhounek, zahynul slavný norský polárník Roald Amundsen.
Polární „metropole"
Dnes už na Špicberky ani zdaleka nemíří jenom objevitelé, cestovatelé a profesionální polárníci. Ve stále rostoucím počtu sem přijíždějí i „obyčejní" turisté, které láká unikátní, nedotčená příroda.
K této skupině návštěvníků patříme i my. Letadlo z norského Osla přistává na malém letišti asi čtyři kilometry od špicberského „hlavního města" Longyearbyen. Ty uvozovky jsou zcela na místě, ve skutečnosti jde o asi dvoutisícovou, původně hornickou osadu, nazvanou po Američanovi Johnu M. Longyearovi, který zde jako první začal těžit uhlí. Místní důl je už nějaký ten pátek zavřený - zbylí horníci proto dojíždějí, přesněji řečeno dolétávají do zhruba šedesát kilometrů vzdáleného moderního dolu Svea. Zato je tu malý kostelík (kde můžete přijmout nejen duchovní útěchu, ale najít i azyl před venkovní nepohodou a vypít si šálek kávy), několik obchodů, hotelů, barů a restaurací, základní škola, malé univerzitní centrum, plavecký bazén a fotbalové hřiště, na kterém si navzdory studenému počasí čutá několik malých polonahých Thajčat. Thajci kupodivu v tomhle „dálně" severském městě tvoří nejsilnější národnostní menšinu.
V Longyearbyenu se nabízí různé druhy zábavy: mimo jiné můžete na kajaku přepádlovat přilehlý fjord nebo si na motorovém člunu či velké lodi vyjet k ledovci, případně si zkusit, jaké to je, kočírovat psí spřežení. Nám to však samozřejmě nestačí, chceme si Špicberky vlastnoručně nebo spíš vlastnonožně ohmatat, a tak se vydáváme na týdenní okružní, přibližně stokilometrový trek.
Lidé bděte!
Už zhruba po hodině chůze opouštíme poslední zbytky civilizace a údolím, které se příznačně jmenuje Medvědí, vstupujeme do pravé, nefalšované arktické pustiny. Ledovci pokryté hory, které navzdory tomu, že se jejich výška většinou pohybuje jen kolem tisíce metrů, vypadají zcela nedostupně, tundra s močály a mokřinami, při jejichž přecházení občas zapadneme do bahna, potoky, říčky a mořské zálivy, které je třeba přebrodit. Pokud možno co nejrychleji a nejsvižněji, protože voda je doslova jako led. O mnoho teplejší není ostatně ani vzduch, přestože právě vrcholí léto. Což se spíš než podle tepla pozná podle nepřetržitého denního světla, které je prakticky úplně stejné v poledne jako o půlnoci.
Stálé denní světlo se docela hodí, protože v noci, vyzbrojeni puškou a signální pistolí, musíme držet hlídky pro případ, že by se k nám zatoulal nějaký hladový lední medvěd. S těmito šelmami jsme měli tu čest se seznámit už v odbavovací hale letiště a v několika veřejných budovách v Longyearbyenu. Medvědi však byli naštěstí vycpaní, a tedy ne nebezpeční. Skutečnost, že se na Špicberkách vyskytují i v živé podobě, připomínají zvláštní dopravní značky na nečetných silnicích a taky například pomníček na kopci nad Longyearbyenem, kde před několika lety medvěd, který si zřejmě chtěl trochu zpestřit monotónní tulení jídelníček jiným druhem masa, roztrhal mladou turistku... Na území, kterým procházíme, se ovšem medvědi v létě vyskytují spíš jen výjimečně, takže noční hlídky bereme poněkud s rezervou, jako úlitbu úředním předpisům. Názor změníme až ke konci našeho pobytu, kdy se o několik set kilometrů dál odehraje dramatické střetnutí. Dva norské kajakáře, kteří pozapomněli na bdělost a bezstarostně usnuli ve stanu, si vyhlédne šelma, která je zřejmě považuje za sardinky v konzervě a rozhodne se je povečeřet. Jednoho Nora vyvleče za hlavu ven, a teprve když se chce pustit do jídla, se druhý Nor vzpamatuje a zastřelí ji. To je mimochodem dovolené jen a jen v sebeobraně!
Národní parky a rezervace
Území celého souostroví spravuje guvernér, jemuž se zde říká sysselmann a který je zároveň velitelem policie. Spicberky však patří k nejbezpečnějším místům na zemi, je tu prakticky nulová zločinnost.
Platí zde norské zákony, daňový systém je však poněkud odlišný, takže je tu nižší daň z příjmu než v samotném Norsku a neexistuje daň z přidané hodnoty. Nejdůležitějším hospodářským odvětvím je těžba černého uhlí, následuje rybolov a od konce dvacátého století také turismus. Na ostrovech pracuje několik výzkumných vědeckých stanic.
Spicberky jsou ze šedesáti procent pokryté ledovci. Dvě třetiny jeho území tvoří sedm národních parků a šest přírodních rezervací. Je zde též patnáct chráněných ptačích rezervací
Chceme-li se sem dopravit letadlem, z Osla nám to společností Scandinavian Airlines bude trvat asi tři hodiny, z Tromsó pak jenom jeden a půl hodiny.
Jednotlivé osady nejsou navzájem propojené pozemními komunikacemi, veškerou dopravu mezi nimi proto zajišťují lodě, případně vrtulníky, které v zimě doplňují sněžné skútry.
V Longyearbyenu najdeme několik nejsevernějších institucí a zařízení světa - třeba banku, bankomat, nemocnici, kino, školu, kostel, letiště, ale vycházejí tu i místní noviny.
Ruský kankán u pólu
Takzvaná Špicberská smlouva z roku 1920 přiřkla suverenitu nad souostrovím Norsku. Zároveň však umožnila obyvatelům všech - dnes už více než čtyřiceti - signatářských zemí, mezi kterými nechybí ani Česká republika, aby se tu usazovali a provozovali vědeckou nebo podnikatelskou činnost. Jediným státem, jenž toto právo využil ve větším měřítku, je Rusko, které tu těží uhlí. Zatímco však v dobách sovětského impéria zde ze strategických a geopolitických důvodů vyvíjelo poměrně rozsáhlé aktivity, po skončení studené války svou přítomnost značně omezilo: několik dolů bylo pro nerentabilitu úplně uzavřeno, pobřežní železnice, po které se dopravovala vytěžená surovina, podlehla zkáze, značná část ruských osad se vylidnila a pozvolna se rozpadá. Poslední výspou východní velmoci zůstalo hornické městečko Barentsburg, nazvané po slavném holandském mořeplavci, kde dosud žije asi pět stovek obyvatel. Když do něj dorazíme, připadáme si, jako kdybychom se vrátili o několik desetiletí do minulosti. Na malém náměstíčku nás vítá velká bysta Lenina, údajně nejsevernější na světě. Okolní domy připomínají socialistické sídliště, a když si chceme koupit něco k jídlu, ukáže se, že to není jen tak - jako platidlo se tu používají zvláštní poukázky, jen v baru jediného místního hotelu, kde jsme momentálně také jedinými zákazníky, berou norské koruny. Kromě čokolády, kávy nebo čaje se tu dokonce nabízí hned dva druhy piva: slaboje ili silnoje!
Vše nám však vynahradí zážitek, který nás čeká na sklonku dne. V místním kulturním domě vystoupí manželky místních potentátů v revuálním pořadu, který kromě ruských a ukrajinských písní a tanců zahrnuje i razantní kankán s vysoko vylétajícími sukněmi. Slavné tanečnice ToulouseLautreca v pařížském Moulin Rouge by zbledly závistí!
Soby a sněžné skútry
Po krátkém ruském intermezzu se opět vracíme do lůna drsné panenské přírody. Přestože zdejší klima prý zmírňuje Golfský proud, teploty se i nadále drží jen několik stupňů nad nulou a díky silnému studenému větru máme dokonce pocit, že mrzne. Oblohu většinou zakrývají neprostupné mraky. Jen zcela výjimečně na několik minut vysvitne slunce. Ještě že neprší - srážková činnost se tu odehrává hlavně v zimě v podobě sněžení, zatímco v létě je déšť v obvyklém slova smyslu jev spíš výjimečný (Špicberkám se proto říká „arktická poušť"). Na mírné zmoknutí ovšem stačí projít chuchvalcem mlhy nebo velkým mrakem.
Zatímco lední medvědy na vlastní oči nespatříme, poměrně často se tu setkáváme se soby, kteří - na rozdíl od většiny svých skandinávských kolegů - žijí zcela divoce. Při troše štěstí se dá zahlédnout i osamělá polární liška.
Tu a tam taky narazíme na opuštěný sněžný skútr, zjevně stojící na místě, kde jeho majitele zastihla jarní obleva. Až znovu napadne sníh, vrátí se pro něj a dokončí na několik měsíců přerušenou jízdu. Že by mu ho mezitím někdo ukradl, to tady jaksi nehrozí...
Arctic Naked-Bathing Club
Přesně po týdnu se pod námi opět objeví fjord Adventfjorden, na jehož břehu leží Longyearbyen. Jsme doma! Skoro.
Ve zbývajících dnech doháníme to, co jsme nestihli při prvním pobytu ve špicberské „metropoli". Navštívíme Svalbardské muzeum, kde se mimo jiné seznámíme s dějinami, faunou, flórou a geologií souostroví. Také Muzeum vzduchoplavectví, přibližující balonové a vzducholodní expedice, a alespoň zvenku zvědavě okukujeme globální úložiště semen, tedy do skály vyhloubený stodvacetimetrový tunel, kde se po vzoru Noemovy archy preventivně, pro případ globální katastrofy, „zálohuje" vegetace celého světa. V kempinku, ležícím v těsné blízkosti letiště, se pak v přítomnosti dvou mladých pohledných správkyň, které suplují notáře, předpisově - rozumí se i s hlavou, ale zato bez plavek - vnoříme do vod moře, čímž získáme diplom člena exkluzivního Arktického klubu koupajících se naháčů (Arctic NakedBathing Club). Ve srovnání s ledovými bystřinami, přes které jsme se brodili na treku, je to docela teplé, celých šest a půl stupňů. Tak proč tam nevlézt?
SPICBERKY Souostroví ležící asi 1000 km od severního pólu. Rozloha: 39 000 km2 (Západní Spicberky), 61 000 km2 (celé souostroví, zahrnující ještě například Severovýchodní zemi, Edgeóya, Hopen, Barentsův ostrov, Medvědí ostrov a další). Největší středisko: Longyearbyen. Počet obyvatel: 2800 osob - z toho 60 % tvoří Norové a téměř 40 % Rusové a Ukrajinci, z dalších národností jsou nejpočetněji zastoupeni Thajci, Švédové, Dánové, Poláci a Němci. Mezi zvířecími obyvateli převládají lední medvědi, sobi, polární lišky, hraboši, velryby, delfíni, tuleni a mroži. Klima: arktické (průměrná teplota v lednu: -15,3 °C, v červenci: 5,8 "C. Od poloviny dubna do konce srpna slunce nezapadá za obzor, od konce října do poloviny února trvá polární noc. Měna: 1 norská koruna = 3,13 Kč. MIRQVE ŠPICBERKY Název Špicberky - špičaté hory - se používá buď pro celé souostroví, které se norsky jmenuje Svalbard (v doslovném překladu: chladný okraj či chladné pobřeží), nebo jen pro největší, jediný trvale obydlený ostrov, nazývaný též Západní Špicberky. V ruštině se navíc alternativně používá název Grumant. Když zde Holanďan Willem Barents v roce 1596 přistál, jeho země respektovala stávající dánsko-norskou svrchovanost. V 17. a 18. století tu lovili dánské, holandské, anglické, francouzské a norské velrybářské lodi. Na základě Špicberské smlouvy z roku 1920 se celé souostroví stalo svrchovaným územím Norského království, avšak musí být demilitarizované a nesmí být využíváno k válečným účelům! Tato podmínka byla porušena v průběhu 2. světové války: poté, co pevninské Norsko okupovalo hitlerovské Německo, britská válečná loďevakuovala ze Špicberk veškeré civilní obyvatelstvo a byly zničeny všechny strategické objekty. Zůstala zde jen norská vojenská posádka, na kterou v září 1943 zaútočil německý křižník Tirpitz. Norští vojáci byli částečně zajati, zčásti se zachránili v horách.