Jízdu drezínou po starých kolejích, které dávno osiřely a pomalu zarůstají plevelem, stojí za to si vyzkoušet. Je to zvláštní a nevšední zážitek. Vyřazené, už nepoužívané koleje leccos vypovídají o historii kraje i o lidech, kteří tu žili a žijí. Zelené údolí Numedal v jižní části Norska je úchvatné. Divoká, drsná příroda s hlubokými kaňony, divokými řekami, skalami i lesy. A pak Norové, lidé právem pyšní na svou zemi a na přírodní bohatství, které jim dává. Žijí tu v osadách, které čítají několik domků, nejčastěji dřevěných, ale i v malých městech. Trať zachránili nadšenci
V městečku Veggli, které protíná trať vedoucí z Kongsbergu do Rodbergu, a napojuje se na železniční hlavní trasu Oslo – Bergen, si místní lidé železnici velmi oblíbili – vlaky jim často zastavovaly i v místech, odkud to měli domů blíž než z nádraží. Málo vytížené trati však hrozilo zrušení již od padesátých let minulého století a v roce 1988 k tomu skutečně došlo. Lidé v údolí se vlaků neradi vzdávali, a tak vytvořili Společnost přátel Numedalbanen, která udržuje úsek mezi Veggli a Rodbergem v provozuschopném stavu a čas od času tu pořádají historické jízdy. Drezíny na něm začali provozovat v roce 1992. Třicetikilometrová trasa je otevřena od června do září.
Jdeme na to!
Jízda na šlapací drezíně slibuje zážitek už na první pohled, a tak i my, vybavení ochrannými helmami, přicházíme před opuštěnou nádražní budovou a opatrně na tři tříkolová kovová monstra nasedáme. Děti si dělají pohodlí po straně, na dřevěných lavičkách.
Když se ujistíme, že se pořádně drží za malé úchyty, vyrážíme. Zpočátku s drezínami trochu bojujeme, kovová kola totiž musí do kolejnice přesně zapadat, jinak šlapací stroj spadne.
V takové situaci se však drezína sama zpomalí a zastaví, takže nejde o nic nebezpečného. Musíte jen sesednout a nejlépe s pomocí mužské ruky nasunout drezínu zpět na koleje.
Jízda plná zastávek
Konečně se dostáváme do tempa.
Zatímco železná kola na kolejnicích rytmicky klapou, cesta nám rychle ubíhá. Trať kopíruje pravý břeh řeky a mírně stoupá. Po levé ruce se zvedá svah porostlý hustým jehličnatým lesem, ve kterém co chvíli zahlédnu houbu. Když ale spatřím praváka, jakého u nás najdete jen se štěstím, nekompromisně zastavuju a jdu si pro svůj úlovek. Houby – nejčastěji křemenáče a kozáky – tu jsou doslova na každém kroku, dokonce prorůstají i zpod kolejí. Zpočátku kvůli nim zastavuju skoro všude, ale po chvíli se mi ostatní začínají vzdalovat, a tak toho raději nechám.
Tunelem se štěstím
Když jedete drezínou, můžete zastavit, kdekoli vás napadne. Třeba u hustého maliní, obsypaného slaďoučkými červenými plody, kde jsme se všichni do sytosti občerstvili. Posíleni vitaminy jsme znovu nasedli na drezínu, abychom po pár kilometrech překonali jednatřicetimetrové převýšení. To už byl před námi 572 metrů dlouhý tunel. Projeli jsme jej vlastně se štěstím. Potkat v temném tunelu protijedoucí drezínu není nic příjemného, zvláště v situaci, kdy s sebou máte jen jednu malou svítilnu pro tři posádky. V absolutní tmě jsme šlapali dál a dál, až před námi konečně znovu začalo probleskovat světlo. Projet dalším tunelem, o víc než polovinu kratším, už byla hračka. Za ním se před námi otevřela hladina jezera Kravikfjorden, míjeli jsme dávno opuštěné dřevěné železniční zastávky, farmy i rekreační chaty a po mostcích jsme přejížděli potoky, jimiž se přes kameny hnala dolů zpěněná voda.
Voňavá norská příroda nás zcela pohltila. U zastávky Norefjord jsme drezíny z kolejí přenesli vedle trati a šli si prohlédnout sloupový kostelík, pocházející z dvanáctého století. Byli jsme asi devatenáct kilometrů od Veggli.
Nečekaná výměna drezín
Zpáteční cesta nám rychle ubíhala, protože téměř po celé její délce se koleje mírně svažují, párkrát nás zdrželo míjení s protijedoucími turisty. Provozní předpisy na trati jsou velmi jednoduché. V případě, že se potkají dvě protisměrně jedoucí drezíny, je dán přednostní směr jízdy. Drezínu, která jede v opačném směru než je směr přednostní, musí posádka sesadit z koleje. V praxi záleží hlavně na domluvě a vzájemné ohleduplnosti. Pokud přijíždí z jedné strany jedna drezína a z druhé tři,je pochopitelně jednodušší sesadit jen jedno vozidlo. Když pak potkáte na trati skupinku svačících školáků na prázdninách, jako se to stalo na zpáteční cestě nám, je nejlepším řešením zanechat své drezíny na místě a odjet těmi, kterými přijeli oni. Jen je potřeba přenést náklad, což byly v našem případě asi čtyři kila hub, a drezíny otočit, abyste nemuseli až do cíle couvat.
Drezínou se můžete svést i u nás
Kromě Norska najdete mnoho tratí i ve Švédsku a Finsku. Projet se však můžete i ve Francii, Belgii nebo v sousedním Německu. Drezíny se pomalu začínají rozjíždět i u nás. V Ratíškovicích na Hodonínsku je tříkilometrová trasa, která propojuje dvě vinařské stezky: Podluží a Moravskou vinnou. Trať vznikla ve třicátých letech minulého století pro dopravu uhlí. Možnost projet se drezínou máte i sedm kilometrů východně od Prahy v obci Mstětice. Jedenáctikilometrová železniční trať sloužila po léta jako dopravní cesta do nedalekého kamenolomu.
Rady na cestu drezínou
Drezína není železniční vozidlo, proto mají na všech přejezdech bez výjimky auta vždy přednost před drezínovým provozem. Koleje na přejezdech bývají méně hluboké, často jsou zanesené pískem nebo bahnem. Připravte se na to, že nebude snadné je projet. Jestli nechcete vykolejit, raději předem sesedněte a drezínu přes přejezd veďte. Jízda drezínou je méně náročná než jízda na kole, ze kterého ostatně drezína konstrukčně vychází. Trať nemůže nikdy krkolomně klesat nebo stoupat, takže s dechem vystačíte po celou dobu jízdy. Rychlosti se bát nemusíte. Pojedete nejvyšší rychlostí deset patnáct kilometrů v hodině. Délku trati si volíte sami, otočit se můžete kdekoli. Na některých tratích se dá putovat i několik dnů. Drezínové tratě bývají velmi často pojaty jako naučné stezky se spoustou zastávek, popisů kraje a místních zajímavostí. Drezíny jsou většinou ve dvojím provedení - tří a čtyřkolovém. Na jednoduché drezíně jeden člověk šlape a druhý sedí na postranní lavičce. Na tandemové verzi dva lidé šlapou a jeden se veze.
Autorka: Andrea Skalická