Kdo by snad pochyboval o tom, že se lidský druh dokáže přizpůsobit životu na jiných planetách, nechť navštíví na podzim západní norské pobřeží, třeba okolí Bergenu. Loni tu lidé zažili šňůru sta dní, kdy vždycky alespoň chvíli pršelo, a přiblížili se tak místnímu rekordu, jímž je nepřetržitá série 104 deštivých dní. Připočteme-li k tomu pozvolné rozednívání, brzký soumrak a časté poryvy prudkého větru, uvědomíme si, že život v téhle zemi by skutečně mohl být dobrým tréninkem pro budoucí kolonizátory vzdálených světů.
Přesto zdejší krajina nepůsobí depresivním dojmem. Pečlivě udržované dřevěné domky farem, smíšené lesy, jezera, k tomu moderní silnice a odvážné oblouky mostů klenoucí se přes fjordy. Nedýchá to tu plísní a rozkladem, ale naopak bohatstvím a sebejistotou. Za pohodlný život v drsné zemi vděčí Norové především fosilním palivům, konkrétně ropě a zemnímu plynu z podmořských ložisek.
Na stopy těžby lze narazit nejen v moři, ale i uprostřed neporušené přírody pobřeží. Při příjezdu do Mongstadu, ropné rafinerie necelých 100 kilometrů severně od Bergenu, vystoupí před čelním sklem autobusu z ranní mlhy a deště obraz, který připomíná rozmazané obrysy pekla: do daleka se táhnoucí „ocelové město“ ozářené stovkami elektrických světel s kovovými konstrukcemi tyčícími se k šedému nebi, siluetami jeřábů a komíny, na jejichž vrcholu tančí plápolající jazyky ohně.
Ještě v roce 1972 se tu rozkládala idylická rybářská vesnička, dnes je Mongstad v Evropě druhým největším ropným přístavem po nizozemském Rotterdamu. Tankery sem dopravují ropu vytěženou v moři na kontinentálním šelfu, část černého zlata proudí i potrubím z asi 90 km vzdálených ropných plošin na podmořském ložisku v oblasti Troll.
Rafinerie tu vyrostla mimo jiné proto, že skála pod bývalou rybářskou vesnicí připomíná ementálský sýr. Je plná dutin a jeskyní, jejichž rozšířením a propojením vzniklo šest obrovských podzemních nádrží – půl kilometru dlouhých tunelů o šířce 80 metrů. Dohromady pojmou 1,5 milionu krychlových metrů ropy, z níž většina je znovu nakládána do tankerů a vyvážena do celého světa. Norsko celkem exportuje zhruba devět desetin vytěžené ropy i plynu, je pátým největším vývozcem ropy na světě. Menší část „černého zlata“ pak proudí z podzemních nádrží do rafinerie na zpracování.
Ropná pevnost. Rafinerie a přístav Mongstad je jednou z bran, jimiž proudí do Norska bohatství. foto: martin uhlíř
Členové naší novinářské výpravy (jimž náklady na cestu zaplatilo norské ministerstvo zahraničí) však nemíří do Mongstadu jen kvůli ropě. Důležité je, že Norové tu chtějí zavést výjimečnou technologii, která se zatím používá jen na několika místech ve světě: po zkušební fázi, jež má skončit v roce 2014, bude speciální jednotka o rozměrech malé továrny zachycovat veškerý oxid uhličitý generovaný jak rafinerií, tak novou kombinovanou teplárnou a elektrárnou, která se tu staví. Místo aby unikl do vzduchu, zamíří CO2 do hlubin Země. Skleníkový plyn, který v ovzduší urychluje změnu klimatu, skončí jako neškodná výplň geologických vrstev.
Technické problémy nejsou rozhodně zanedbatelné. Na norské pevnině oxid uhličitý kvůli geologické situaci ukládat nelze. Inženýři budou proto muset položit stovky kilometrů podmořského potrubí, jímž bude CO2 proudit na některou z těžebních plošin v Severním moři, zřejmě na plošinu zvanou Sleipner T. Právě odtud zamíří do podzemních pastí. Nebude to ale úplná premiéra, Norsko má s podobným projektem už více než desetileté zkušenosti.
Klíště na mořském dně
Těžební plošina Sleipner T připomíná obrovské mechanické klíště, které se pevně drží mořského dna a saje z něj zemní plyn. Ložisko se nachází zhruba v polovině cesty mezi Norskem a Skotskem, asi 220 km od norských břehů. Plyn proudí z vrstev nacházejících se dva a půl kilometru pod úrovní dna a je na plošině rovnou zpracováván. Musí být především vyčištěn, protože obsahuje zhruba 9 % oxidu uhličitého, což je pro trh nepřijatelné. V komplikovaném chemickém zařízení je proto většina nepotřebného oxidu uhličitého oddělena.
Nejjednodušší by bylo nechat přebytečný skleníkový plyn volně unikat do vzduchu. Norsko je ale země, která v boji se změnou klimatu hraje roli průkopníka. Už v roce 1991 zavedla tehdejší premiérka Gro Harlem Brundtlandová takzvanou uhlíkovou daň, tedy povinnost platit státu za každou tunu CO2 vypuštěnou do ovzduší. Firma, která se vypouštění dokáže vyhnout, na dani ušetří.
I díky nekompromisnímu opatření premiérky Brundtlandové se v roce 1996 rozběhl na ložisku Sleipner unikátní zkušební projekt. Oxid uhličitý ženou kompresory do vrtu, který končí v pískovcové vrstvě nasáklé extrémně slanou vodou, prostírající se kilometr pod úrovní dna. Nepropustné břidlice v nadloží vrstvy zaručují, že odsud CO2 neunikne. Projekt slouží k testování této technologie, zatím se ani přes uhlíkovou daň komerčně nevyplácí.
Ložisko Sleipner je pojmenováno po Sleipnirovi, bájném osminohém hřebci severského boha Ódina, který dokázal nést svého pána přes moře, vzduchem, po zemi i do říše mrtvých. Název, v němž rezonuje schopnost překonávat velké vzdálenosti, se stane ještě přiléhavějším ve chvíli, kdy sem má začít podmořským potrubím proudit také oxid uhličitý z více než 300 kilometrů vzdáleného Mongstadu.
Experti se neobávají, že se pak podzemní úložiště brzy naplní a přestane sloužit svému účelu. Kapacita podmořské pasti je obrovská, zdejší pískovcové vrstvy měly pojmout 600x větší množství oxidu uhličitého, než kolik jej do ovzduší ročně uvolňují všechny evropské elektrárny dohromady.
Slibný konec skleníkového plynu
Kontrolní měření na ložisku Sleipner probíhají již 12 let a ukazují, že oxid uhličitý v podzemní pasti skutečně zůstává, nevrací se zpět na povrch. Pozoruhodné přitom je, že riziko úniku, už teď velmi malé, se bude postupem času ještě snižovat. V kilometrové hloubce vládne takový tlak, že tu CO2 nemůže existovat v podobě plynu, nachází se ve stavu takzvané superkritické kapaliny. „Plyn to nepřipomíná, ale kapalinu taky ne, je těžké to nějak popsat,“ vysvětluje novinářům inženýr Stig Harald Soligar.
Zatímco v prvních desetiletích po uložení se „superkritický“ CO2, který je lehčí než voda, shlukuje v horní části přírodní pasti pod horní izolační vrstvou, postupně se ve vodě nasycené solí začne rozpouštět a rozptýlí se po celém objemu rezervoáru. Po několika tisíciletích se pak díky reakcím s okolní horninou stane součástí minerálů a do ovzduší se už nebude moci vrátit.
Podobný projekt se letos rozběhl také na samém severu Norska, na podmořském ložisku plynu Snøhvit v Barentsově moři. Od roku 2004 funguje i v oblasti Salah v Alžírsku, kde proudí CO2 do vrstev pod saharskou pouští. Na některých dalších místech světa je oxid uhličitý nejen ukládán, ale pomáhá navíc současně při těžbě ropy – zvyšuje tlak v ložisku a „černé zlato“ lze díky tomu snáze čerpat. Všude se ukazuje, že ukládání uhlíku pod zem je sice obtížné, současná technika si s ním však dokáže poradit. Horší je to ovšem s ekonomikou.
Po několika tisíciletích se CO2 stane součástí hornin.Celý proces, označovaný zkratkou CCS (carbon capture and storage, zachycování a ukládání uhlíku), se může v budoucnu vyplatit pouze u velkých zdrojů, nikoli třeba u malých obecních tepláren. Nejperspektivnější jsou pro technologii CCS uhelné elektrárny, velké stacionární zdroje, které se podílejí na celkových světových emisích oxidu uhličitého téměř čtyřiceti procenty. Členské země EU se zavázaly, že do roku 2015 vznikne na území Unie 12 demonstračních elektráren, z nichž bude oxid uhličitý proudit místo do ovzduší do země. Zatím jsou však projekty včetně těch, které se plánují v Česku, většinou jen ve fázi předběžných úvah a vůbec není jisté, zda se už za sedm let stanou realitou.
Váhání a přešlapování je způsobeno především nejistotou, kam se bude „klimatická“ politika ubírat. Technologie CCS se zřejmě nezačne komerčně šířit dříve než po roce 2020. Cena emisních povolenek totiž musí nejprve stoupnout nad určitou mez (viz rámeček Vyplatí se ukládání uhlíku?). Provozovatelé elektráren zároveň musejí získat záruky, že hned tak neklesne. Teprve pak mohou dojít k názoru, že se jim investice do velmi drahé technologie vyplatí.
Na sudu s prachem
Vraťme se ale ještě do Mongstadu, zajímavých věcí, na které tu lze narazit, je víc. Ropná brána, jíž proudí drahocenná tekutina do celého světa, prozrazuje leccos o způsobu, jakým Norsko nakládá se svým přírodním bohatstvím.
Bezpečnostní opatření odpovídají tomu, že rafinerie stojí na „sudu s prachem“ – skále naplněné ropou. Nejhorším hříchem je tu kouření, vysvětluje nám průvodce a mávne rukou směrem, kde stojí požární stanice s posádkou neustále připravenou k zásahu. Nedaleko se nachází řídící centrum celé rafinerie – nevzhledná krychle s masivními železobetonovými stěnami, skutečný bunkr, který by odolal snad i atomovému výbuchu. Momentálně na jeho stěny naštěstí útočí jen tlakové vlny větru a deště.
Bez ohledu na počasí se po celé rafinerii pohybují postavičky lidských mravenců. Pracují tu stovky zahraničních dělníků, nejvíc z Polska a Dánska. Vždy několik týdnů pracují a pak mají delší období volna. Je to zasloužená dovolená – práce v chmurném prostředí „ocelového města“, za krátkých dnů a v téměř výhradně mužském kolektivu je velmi psychicky náročná.
Ačkoli vše v Mongstadu budí dojem skvěle seřízeného stroje, i tady doutnají pod povrchem určité problémy. Norské úřady se snaží donutit firmy, které tu staví, aby cizím dělníkům platily stejně jako Norům. Zatímco přímo v ropném průmyslu je to běžné, ve stavebnictví nikoliv, a tak polští tesaři, elektrikáři a další dělníci pracují na stavbách často za horších podmínek, než jaké by zaměstnavatelé museli nabídnout místním lidem.
Přes tyto spory je norský ropný průmysl spolu s těžbou plynu národní chloubou a hlavním zdrojem bohatství země. Loni zajistil téměř třetinu státních příjmů, za což Norsko vděčí především inteligentnímu způsobu, jakým se svým bohatstvím nakládá. Stát si pečlivě hlídá, aby na „fosilním“ bohatství nevydělával pouze soukromý sektor. Těžba ropy a zemního plynu je tu zatížena komplikovaným systémem daní a poplatků (viz rámeček Norský patent na bohatství). Celý systém je ale nastaven tak, aby firmy přispívaly do státní pokladny jen v případě, že na těžbě skutečně vydělají.
V Česku to máme zařízené podstatně méně dokonale. Naše ložiska ropy a plynu jsou mnohem menší než norská a pokrývají jen několik procent domácí spotřeby; ropa, která se u nás těží, je však velmi kvalitní a celé odvětví generuje značný zisk, proto se i my můžeme ptát, co z toho vlastně má stát, a pokusit se o jisté srovnání s Norskem.
Firmy, které u nás těží ropu a plyn, odvádějí státu takzvané úhrady. Ty jdou zčásti obcím, zčásti do státní pokladny, která z nich platí především likvidaci starých ekologických zátěží. Celkový příjem obcí a státu ale činil v roce 2007 jen necelých 300 milionů korun. Jednoduchý výpočet pak ukazuje, že Česko získává z kubíku vytěžené ropy či plynu zhruba pětkrát méně peněz než Norsko.
Myslet na budoucnost
Pozoruhodné je také to, co Norsko se svými příjmy z ropy podniká. Neutrácí je, ale všechny je posílá do zvláštních fondů, kde se bohatství zhodnocuje a zároveň ukládá pro příští generace.
Má to svou logiku. Ložiska na kontinentálním šelfu nejsou nevyčerpatelná, a pokud jde o ropu, možná již prošla ropným zlomem, tedy okamžikem, od něhož těžba bude už jen klesat. V současnosti klesá znepokojivou rychlostí, na druhou stranu však stále dokonalejší metody průzkumu umožňují nacházet i ropu, která byla dříve pro přístroje neviditelná. V budoucnu se také možná budou znovu otvírat ložiska, která dnes nelze z technických důvodů využívat nebo se to nevyplatí. Ropa a zemní plyn se proto budou na norském kontinentálním šelfu těžit ještě nejméně dvacet a možná až čtyřicet či více let.
Před objevem ložisek (těží se na nich od roku 1971) nebylo Norsko vyloženě chudou zemí, mělo prosperující rybolov, zemědělství a některé druhy průmyslu. Skandinávský model, založený na vysokých daních, sociální rovnosti a značné roli státu v ekonomice, však nedokázal v Norsku vyprodukovat tak vysoký hospodářský růst, jaký probíhal ve většině západních zemí. Teprve „fosilní boom“ katapultoval Norsko mezi nejbohatší ekonomiky světa. Má to ale i svou odvrácenou stránku, protože bobtnající ropný sektor „vymetl“ větší část ostatního průmyslu, který se nyní jen obtížně vrací zpět.
Peníze z těžby Norsko ukládá pro budoucnost.I proto Norové myslí na budoucnost už nyní, dlouho před vyčerpáním ložisek. Fondům, do kterých ropné bohatství míří, se říká fondy penzijní, není to ale úplně přesné – starobní důchody se z nich zatím přímo nevyplácejí (i když do budoucna taková možnost vyloučena není). Fondy místo toho svěřené prostředky investují a zisk vracejí do státního rozpočtu, takže peníze z ropy a plynu nakonec plynou do školství, zdravotnictví a dalších oblastí. Zatím všechny norské vlády dokázaly ustát tlak na to, aby se prostředky z fondu jednorázově utratily třeba na stavbu dálnic.
Nejdůležitější z těchto fondů, takzvaný globální, je přes ztráty, které utrpěl v důsledku světové finanční krize, stále pokládán za druhý nejbohatší investiční fond světa vlastněný státem. Investuje do akcií a firem po celé planetě, přičemž mezinárodní dozorčí organizace mu udělují to nejlepší hodnocení – pokládají jej za perfektně řízený a stoprocentně transparentní. Samostatnou kapitolou je etika: manažeři fondu dohlížejí například na to, aby firmy, v nichž fond vlastní podíly, nezneužívaly dětskou práci či nepřijatelným způsobem nepoškozovaly životní prostředí. Pokud situaci nelze pozitivně ovlivnit, fond své podíly prodává. Zbavil se dokonce i podílu v britské zbrojovce BAE Systems a ve firmě Boeing kvůli jejich podílu na výrobě a údržbě jaderných zbraní.
Z podzimního Norska sužovaného rozmary počasí si tak člověk odváží dojem inspirativní země, kde věci skutečně fungují. V návštěvnících zůstává obdiv ke společnosti, která přes obrovské bohatství nezapomněla na ideály, toleranci a nevzdala se chuti zkoušet nové věci sloužící k obecnému prospěchu. Jakkoli to může znít jako až příliš černobílá chvála, je těžké se vyhnout pocitu, že jestli bude lidský druh někdy žít na cizích planetách, nebylo by špatné, kdyby tam vytvořil společnost podobající se alespoň v některých rysech současnému Norsku.
Martin Uhlíř
________________________________________
Vyplatí se ukládání uhlíku?
Nejen budoucím, ale i stávajícím uhelným elektrárnám lze zabránit, aby uvolňovaly CO2 do ovzduší: je možné jej odebírat „z komína“, tedy ze spalin, nebo lze uhlí spalovat v čistém kyslíku – pak je izolace CO2 ještě jednodušší. Obě technologie jsou však energeticky velmi náročné a snižují výkon elektrárny nejméně o 10 %.
Podle studie Mezivládního panelu OSN pro klimatickou změnu (IPCC) by se technologie CCS mohla začít vyplácet, pokud se cena za vypouštění oxidu uhličitého do ovzduší vyšplhá na zhruba 27 eur za tunu CO2. Současná cena na evropském trhu s emisemi se pohybuje kolem 18 eur/t, ještě nedávno byla téměř 25 eur/t. Zdánlivě tedy moc nechybí, pro trhy je ale důležitá nikoli současná cena emisních povolenek, ale spíše to, kolik budou stát od roku 2013. V tomto roce totiž začne nabíhat nový systém, v němž by firmy už povolenky neměly dostávat zdarma, ale měly by si je postupně začít kupovat v aukcích. Právě systém založený na aukcích a také skutečnost, že se celkové množství povolenek na trhu má snižovat (kvůli omezování emisí, které EU plánuje), by mohly způsobit, že cena povolenek stoupne a dlouhodobě překročí potřebnou hranici.
________________________________________
Norský patent na bohatství
Těžební licence Norsko neuděluje jednotlivým společnostem, ale pouze skupinám více firem, které úřady samy sestavují ze zájemců o těžbu. Společnosti pak musejí spolupracovat, přičemž každá skupina je vytvořena tak, aby zahraniční firmy přinesly všechny potřebné zkušenosti, které si technologicky náročná těžba z mořského dna žádá.
Těžba ropy a plynu je v Norsku zatížena nejen běžnou daní ze zisku ve výši 28 %, ale ještě navíc zvláštní daní z využívání neobnovitelného a velmi výnosného zdroje. Ta dosahuje 50 % zisku. Další příjmy plynou do státní pokladny z ekologických daní, z poplatků za pronájem ložisek, dividend vyplácených norskou ropnou společností StatoilHydro ASA, v níž má stát téměř dvoutřetinový podíl, a z výnosů dalších podílů, které stát v celém tomto průmyslovém odvětví vlastní. Česká republika žádnými podíly v těžebních firmách nedisponuje a hlavním zdrojem příjmů jsou pro ni různé typy takzvaných úhrad. Například úhrada za vytěženou ropu a zemní plyn činí u běžných ložisek pouhých 5 % zisku.
Zdroj: Respekt 10-17. listopad 2008 - Civilizace - str. 66-69.