Místem stavby je Trondheim, lépe řečeno značně zchátralá oblast zvaná Svartlamoen, která byla založena v 19. století jako okrajová dělnická čtvrť. V roce 1947 bylo rozhodnuto o její přeměně na průmyslový areál, kvůli zuřivému odporu místních obyvatel ale z plánů sešlo. Místo s nejasnou budoucností bylo odsouzeno k pozvolnému úpadku, až si zbylých asi čtyřicet budov začali v sedmdesátých letech postupně přivlastňovat trondheimští vyznavači alternativního přístupu k životu (tehdy to byli především punkové, dnes převážně středostavovští anarchisté a příležitostní věrozvěstové). Po dalších více než dvaceti letech vzalo město tento neřízený vývoj na vědomí, v roce 2001 byly všechny projekty na industriální zónu zrušeny a území bylo úředně označeno za rezidenční čtvrť. Tentokrát s visačkou „poloautonomní městská ekologická experimentální oblast“. Všechny soukromé pozemky byly vykoupeny a spolu se zdejšími městskými nemovitostmi byly převedeny do nadace k tomu účelu zřízené. Během této transformace byla vyhlášena soutěž na novostavbu bytového domu. Na tvorbě územních regulativů, znění soutěžních podmínek i složení poroty se podíleli zástupci místní, asi dvousetčlenné komunity.
Realizace byla dokončena na Apríla 2005, kdy se do dvou dřevěných objektů nastěhovalo 31 obyvatel, kteří se předtím aktivně účastnili projekčních prací. Vyšší z budov, orientovaná do ulice Strandveien, obsahuje komerční prostory a čtyři byty, každý sdílený komunitou pěti či šesti lidí. Menší objekt sestává z šesti jednopokojových bytů. Vysoká hustota osídlení v tomto souboru, 22 m2 obytné plochy na jednoho obyvatele, je v ostrém kontrastu k jinak dosti rozpínavým potřebám Norů (až 50 m2 na hlavu, nejvelkorysejší standard na světě). Díky kompaktnosti řešení, použité konstrukci a jednoduchým detailům se podařilo udržet náklady na výstavbu i nájemné (350 EUR měsíčně za místo v komunitním bytě) výrazně pod norským průměrem. Celá nosná konstrukce je tvořena prefabrikovanými masivními dřevěnými panely bez povrchové úpravy, smontovanými na stavbě během deseti dnů. Nosné jsou pouze obvodové panely tloušťky 144 mm, stavba se obejde bez vnitřních podpor. Příčky jsou z panelů tloušťky 96 mm, dostatečně únosných na to, aby bylo možno na ně zavěšovat nábytek a vybavení. Případné úpravy interiéru a dispozic lze realizovat jednoduše za pomoci motorové pily a smirkového papíru. Objekt je tak připraven pružně reagovat na případné budoucí změny v užívání.
Vertikální komunikace byly vymístěny mimo obvod stavby na vykonzolované kovové schodiště. Externí schodiště je součástí strategie, jak minimalizovat obestavěný prostor budovy. Kromě toho, že snížilo náklady na výstavbu a množství vytápěných kubíků vzduchu, poskytlo obyvatelům levně (v podobě širokých podest) luxus slunných balkonů. Kromě nízké ceny byla dalším z cílů projektu udržitelnost a omezení spotřeby energie v přepočtu na obyvatele. Obvodové stěny jsou doplněny dvaceti centimetry minerální vlny a tradičním vnějším obkladem z jádrového smrkového dřeva bez povrchové úpravy, jež vyžaduje minimum údržby. K energetickým úsporám přispívají rovněž okna plněná argonem.
Dřevěné stavební dílce jsou recyklovatelné, obnovitelné, z místních zdrojů, s pozitivním vlivem na bilanci CO2 v atmosféře, neboť uhlík zůstává uložen v materiálu. Vyšší z budov byla po konstrukční stránce první svého druhu v Norsku a rozsáhlý výzkum a vývoj, prováděný architekty a specialisty, ve spolupráci s vědci z Norska, Švédska a Rakouska, by mohl vydláždit cestu návratu velkých vícepodlažních dřevěných budov do městských center. Dřevěné stavby již dnes dokážou plnit soudobé požární předpisy a požadavky na zvukovou izolaci, a to při standardní ceně za konstrukci.
Kvadratický tvar budov a jejich pravoúhlé objemy jsou odpovědí na specifický mikrokontext. Sousední bloky jsou součástí urbánního rastru z 19. století z části obytné, z části průmyslové funkce a dnes zarůstají plevelem a křovinami. Přes cestu, za kolejemi železniční vlečky, stojí na nábřeží ponorkové depo obrovských rozměrů, jež zde laskavě zanechala německá armáda a jež úspěšně vzdoruje všem pokusům o demolici. Projekt spojuje stavební tradici nesentimentálních, funkčních a na dnešní dobu překvapivě radikálních budov norského venkova se soudobými prostorovými potřebami a technologickými možnostmi.
***
Místo stavby: ulice Strandveien, Svartlamoen, Trondheim, Norsko
Účel stavby: novostavba bytového domu
Investor: Svartlamoen housing foundation
Autoři: Geir Brendeland, Olav Kristoffersen / Brendeland & Kristoffersen arkitekter AS, Trondheim, Norsk
Generální dodavatel: Stjern AS
Prefabrikované stěnové panely: Santner & Spiehs OEG, Rakousko
Soutěž: 2002
Projekt: 2004
Realizace: 2005
Zastavěná plocha: 1 040 m2
Užitná plocha: 1 015 m2
Náklady: 1,8 mil. EUR
VYBRANÉ REALIZACE:
2009 kulturní centrum Svartlamoen, Trondheim, Norsko
2008 chata u fjordu, Norsko
2008 výstavní pavilon „100% Norway“, Londýn, Velká Británie
2007 bytový soubor Svalbard, Longyearbyen, Špicberky
2007 mateřská škola, Svartlamoen, Trondheim, Norsko
2006 muzeum Grůmolna, a Trondheim, Norsko (projekt)
2006 vila Nilsen / Borgen, Norsko
2005 výstavní pavilon „Berlin box“, Berlín, Německo
O autorech: OLAV KRISTOFFERSEN se narodil v roce 1973 v norském Bodø. Studoval nejprve jazyky a práva, poté architekturu na Norské univerzitě vědy a technologie (NTNU) v Trondheimu (2001). GEIR BRENDELAND se narodil v roce 1971 v norském Odda. Vystudoval nejprve literaturu, sociologii a historii a následně architekturu na univerzitě v Oslu (AHO, 2002). V roce 2002 založili společně v Trondheimu architektonickou kancelář Brendeland & Kristoffersen arkitekter AS. Oba architekti vyučují na trondheimské NTNU a intenzivně přednášejí v Norsku i zahraničí.