Festivalu spisovatelů Praha
8 BÁSNÍ
prázdný list
před sebou
v ruce držíš tužku
list leží na stole
čeká na její hrot
jako dětský uprchlík
v ohromné hale
roztřesený
čeká
na nějaký osud
před zkoumavými
pohledy komise
vyjeveně kouká
na komisi
vyjeveně kouká
na tebe
piš
(HEKT, 1966)
PROSINCOVÉ SVĚTLO (NĚMÝ FILM NA WERGELANDSVEIEN)
– ta žena
která mě zastavila na chodníku a říká,
že mě kdysi potkala
s mužem, která vysloví jeho jméno, své
už nepochybně
řekla, ta žena tu stojí s chlapečkem
bezpečně spícím v kočárku, rty sevřené spánkem – a kolem
průzračné prosincové ráno, ta žena –
mluví o spoustě věcí, nedokážu
ji sledovat, protože po Wergelandsveien sviští auta, protože
její čistá dívčí tvář se ostře a jasně
rýsuje proti rannímu světlu, zachytím
jen, že její muž se v klášteře
někde v Belgii soustředí
na vědeckou práci, ta žena ještě
chvíli mluví, trochu popletený
stojím na chodníku a poslouchám, ale nedokážu to,
a tak zdvihnu ruku a pohladím ji
po tváři – ruku mi stiskne tak
vroucně. Jako by o tom doteku (na který od té doby
myslím) mluvila
celou dobu, tam
na chodníku, v prosincovém světle, nejspíš
to byl němý film
(Šťastná verze matky Dobrosrdečné. Ano, 1968)
LITTLE BOY BLUE
Rozverně se rozpovídáš
o tom i onom a já se jen
dívám na tvoje ústa tvoje oči
tvoje čelo, abych zjistil
jak
vypadáš, proč jsi
půvabná, kdo
vlastně jsi, a najednou
řekneš: Ty si myslíš
že jsem malá holka
viď – nebo ne?
(Šťastná verze matky Dobrosrdečné. Ano, 1968)
verše přeložil Ondřej Buddeus
Zroj: www.literarni.cz