V sobotu 24. ledna 2009, v Experimentálním prostoru Roxy NoD (Dlouhá 33, Praha 1) se uskuteční první středoevropské vystoupení jedněch z nejzajímavějších (a nejtemnějších) zvukotepců současnosti - dvou norských hudebníků Svarte Greinera a Elegiho, známých z okruhu projektů okolo Type Records a Miasmah.
Svarte Greiner a Elegi patří k nové generaci hudebníků na pomezí ambientu, konkrétní hudby, field recordings a žánru “soundtrack k neexistujícímu filmu”. Jejich těžké, náladotvorné plochy, které sami označují jako “akustický doom”, nacházejí inspiraci v hororové kinematografii a zdánlivě neváhají vysamplovat leckterý útržek z oblíbeného filmu. Pod abstraktními povrchy je jejich hudba plná jemného šepotu, fragmentů terénních nahrávek a přírodních zvuků. Dvojici doplní slovenský dark-ambient projekt Metrom. (Pořádá Letmo production ve spolupráci s Nod.)
Svarte Greiner - jinak polovina opěvovaného dua Deaf Center, jehož druhou část tvoří Otto A. Totland (známý též z Nest) - vydává u Type Records a společně s Elegi i na vlastní značce Miasmah. Pod pseduonymem Xhale vydal tamtéž množství nahrávek, které jsou volně ke stažení na internetu. Zatímco s projektem Xhale se profiloval jako zdatný skladatel příjemné IDM a Deaf Center hrají melancholickou, avšak konejšivou neoklasickou hudbu (a la Marsen Jules nebo Sylvain Chauveau), Svarte Greiner evokuje mnohem zemitější nálady. Archetypální strach, noční můry či rituály byly málokdy lépe zachyceny zvukem.
Jansen na sebe upozornil projektem Cordion, který spojuje akustické nástroje, zpěv a rytmickou laptopovou elektroniku velmi podobným stylem jako starší Efterklang. Hudba Elegi má však ideově i zvukově velmi blízko Svarte Greiner. Nahrávka Sistereis (výraz pro poslední plavbu lodi k jejímu potopení) mrazivě vykresluje atmosféru stísněných rozvrzaných vraků, bezedné hloubky a neutěšenosti.
Oběma projektům vychází v 2009 nová alba: Elegi - Varde 19.1. na Miasmah a Svarte Greiner - Kappe 16.2. na Type. Jejich první pozvání do ČR bude tedy i exkluzivní ochutnávkou nové tvorby.
www.myspace.com/svartegreiner
www.myspace.com/elegi
Mgr. art. Nenad Brankovič (aka Toluen),
na Slovensku dlouhodobě žijící umělec srbského původu, se ve volné tvorbě aktivně věnuje grafice, typografii, malbě, grafickému designu, ilustraci. Zaobírá se experimentálními technikami, knihařinou, vazbou, sbíráním starožitných fotografií a předmětů. Je zakládajícím členem občanského sdružení KAT, které se věnuje inovativnímu designu. Po úspěšném ukončení studia v ateliéru Júliusa Nagya na katedře vizuální komunikace Vysoké školy výtvarných umění pracuje jako Art director v reklamní agentuře CD Ogilvy & Mather. Společný projekt Metrom s Michalem Tornyaiem vzniknul jako zvukový přesah původně výtvarné dvojice a pohybuje se na pomezí žánrů jako dark ambient, industrial nebo syntetizovaná orchestrální hudba. Nové jméno na sebe v rámci zdejší scény rychle upoutalo pozornost.
Jím vystavované práce mají blízko k estetice Davida Lynche (aniž by ho jakkoliv kopírovaly), surrealismu obecně, ranému filmovému expresionismu a k fascinaci zašlými časy. Příbuznost s grafickým stylem zmiňovaného vydavatelství Miasmah a vystupujících Norů není zcela náhodná, jelikož Brankovič pracuje mimo jiné na obalu pro nadcházející album Elegi.
www.myspace.com/metromnoise
www.myspace.com/truetoluen
Koncert proběhne v sobotu 24.1.2009 v experimentálním prostoru Roxy NoD (Dlouhá 33, Praha 1) od 19:00. Součástí večera je promítání Toluenových grafických prací ve foyer. Vstup: 250,- pouze na místě.
Od 24.1. do 27.2. proběhne také výstava několika jeho pláten v cafébaru 3+1 (Plaská 10, Praha 5).
www.letmo.net/productions
http://nod.roxy.cz
Z tisku:
(TOLUEN)
„Z Brankovičovej tvorby sála temnota, ktorá si pýta pochybnosti a úvahy o banalite či prvoplánovosti, no nech sa snažím ako viem, neviem ich tam nájsť. Pod umeleckým menom TrueToluen vytvára kompozície, ktoré doslova šokujú. Spájajú hravosť a fantáziu, ktorá dopĺňa temno a chorobnosť obrazov, až máte pocit, že žiaden z pochmúrnych negativistických umelcov by nevytvoril nič také živé, pulzujúce a apelujúce a pochopiteľne žiaden z tých ostatných zas čosi tak zvrátené.“ Daniel Feranec, metalopolis.net
(ELEGI)
„A přestože Jansenova hudba dosahuje své mimořádné působivosti dnes již poměrně tradičními prostředky – např. kombinací melancholických tónů piana s těžkými orchestrálními drones, zhusta doplněnými o nejrůznější zvuky a lidské hlasy (včetně velmi podmanivého monologu ruské stařenky, vyprávějící v závěrečné Spill for Gallleriet své milostné zážitky z mládí), důležitým prvkem jeho tvorby je jemná, takřka hodinářská práce s každým detailem, navíc v hned několika pasážích jednolitého epického toku hudby prozrazující na první poslech možná jen sotva postřehnutelné stopy soudobé hudby a skandinávského folklóru.
Možná však právě proto o Sisterei nelze hovořit jen jako o další kapitole černé knihy akustického doomu. Na to je hudba tohoto alba přece jen mnohovrstevnatá a zranitelná. Především však vyvolává takřka hmatatelnou představivost. Zřejmě ne náhodou se při ní vyjevují obrazy, podobné těm otištěným v působivém bookletu – příboje Baltického moře s blikajícím majákem v zamlženém pozadí, opuštěného muzea mořeplavby dnes již uplynulých a zapomenutých lidských osudů či zaprášené hrací skříňky, kterou možná kdysi v ruce svírala mladá sličná ruská dívka…„ Igor Nováček, freemusic.cz
„Miasmah catalogue has been pristine - with releases from Greg Haines and Rafael Anton Irisarri in particular encapsulating that indefinable magic that happens when modern classical sensibilities are filtered through the hands and ears of producers with a wider experimental horizon. But it's this latest album from Norway's Tommy Jansen (aka Elegi) that stands out as the label's most startling, original and breathtaking release to date.
The whole album comes across like a radio transmission from beneath the sea. In fact, the album could easily be the follow-up to Svarte Greiner's absolutely epic 'Knive', an album which set the bar for the steadily growing 'acoustic doom' movement, and where 'Knive' was akin to a murderous venture into the dark woods, 'Sistereis' is a similarly bloody sub-aquatic voyage. It could be almost puerile to mention the words 'cinematic' or name-drop Angelo Badalamenti yet again, but it's never been more appropriate; Tommy Jansen creates a damp and half-seen world of his own with tempered electronics, decaying accordion sounds, deep resonating cellos and layer upon layer of collected field recordings (many taken from his deep sea explorations). It's almost like listening to the ancient ghosts of Viking long-boats, lost Victorian cruise-liners or swarthy Pirate ships, replete with rattling chains and creaking bows, yet this isn't a purely dark and depressing experience, there are glimmers of light and hope between the scratches and scrapes, a sense that this is a record which reveres history rather than being frightened of it. 'Sistereis' is another crucial part of the steadily expanding Miasmah catalogue, and proof that the label is quickly becoming one of the most essential on the planet - prepare yourself for a foggy trip into mysterious climes, it's one you won't regret taking, even if you never return!“ boomkat.com
(SVARTE GREINER)
„Knive is an slightly unnerving, but largely enjoyable release that calls to mind everyone from a soundtrack to a David Lynch film to Coil.“ almostcool.org
„This is shadowy cinematic music of the highest order. Awesome.
...
Labeling itself "acoustic doom" for those with a genre-delineated filing system, 'Knive' sees Skodvin plundering a record collection evidently stacked with the likes of Earth, Badalamenti and Volcano The Bear - coming out the other side with a record that is inky black without becoming oppressive or claustrophobic.
...
As with any music this mysterious and furtive it's bound to carry all manner of subconscious connotations, suggestive of nocturnal spaces, coastal, wave-like motions and cavernous depths, you feel as though you're being taken on a tour of dark corners and abandoned, desolate locales.
...
He already made some waves with his dense debut album "Knive" a couple of years back, but this selection of music is quite honestly by some distance the most immersive and impressive thing we've heard from this clearly gifted producer.
Opening track sets the scene with a rumbling drone and layered strings that are at once austere and moving,
you can hear bits of Sunn0))) in there, as well as the more textured work of Coil, and in the low rumble of what sounds like a cello you can almost imagine Arthur Russell's more abstract work having some influence.
Next one takes a much more ethereal tone, delivering a kind of ghostly arrangement of strings and layered tones that reminds us of Alva Noto's sublime 'Xerrox', or indeed Brian Eno's classic "Music For Airports" - and it's utterly gorgeous. The entire B-Side is taken up with "Baandspiller I Solnedgang", introducing radio interference into the same anodyne mixture of dense drones and subdued harmonies that gradually disperse and shapeshift to reveal fragments of dialogue and scenery, like clouds parting to unveil a breathtaking panorama. It's a masterful, hugely moving piece of music that rivals the best work of Tim Hecker or Fennesz, and completes this magnificent album.“ boomkat.com
„Several tracks feature a pure, faint, female voice. This keeps a necessary sense of listenable normality to all the ghastly scraping, eerie rustling, startled bird calls, horrible footsteps, suspenseful door openings, and strangled surprises. We feel unease, but could we recognize the long-forgotten scent of human sacrifice, execution, and ship burials if we heard it?“ brainwashed.com
„The music of SG is practically perfect. It's like that sound in our heads we've been imagining for ages but had never actually heard. Until now. Imagine the music of past AQ faves like Jasper TX, Machinefabriek, Xela, Part Timer, that crumbling, hiss drenched loveliness, but then filter it through some dreary drowsy slowcore, Bohren & Der Club Of Gore or Low, but then loop it and process it and pull it apart until it becomes even more fuzzy and hypnotic, a Basinski or Tim Hecker produced bedroom dark ambient doomfolk record from Bohren perhaps? Sounds impossible, but Knive is all that and still somehow more.
From the first track, we were totally hooked. It's like the soundtrack to some ultra abstract black and white film, unearthed and projected in all its decayed and degraded glory. Everything is shrouded in shadow, shades of black and grey, back lit and rendered soft and indistinct. The mood is minor key and ominous. Very epic and cinematic, but somehow still understated and subtle. But definitely scary. And evil. But not overtly so. The record is bathed in tape hiss and record crackle and all sorts of gorgeously textured recording inconsistencies.“ aquariusrecords.org