Namísto možnosti odjet po škole studovat šamanství a léčitelství v Nigérii se rozhodla v roce 1990 odstěhovat do Prahy, kde se stala na dva roky projektovou koordinátorkou nově ustaveného ministerstva životního prostředí. Poté dokončila postgraduál na univerzitě ve Wisconsinu, Madison. V roce 1995 se jela provdat do Hong Kongu. Cestou se zastavila v Praze, zrušila svatební plány a nastoupila na FAMU. Katedru režie absolvovala v roce 2004. Během studií natočila několik krátkých filmů a dokumentů a publikovala několik teoretických článků v časopise Film a Doba. Ve svém prvním celovečerním filmu Domov se vydala na intimní cestu za pohnutou historií své rodiny.
Matka vás poslala z Norska do USA ve čtrnácti letech. Proč?
To se snažím zjistit ve filmu. Řekla mi více důvodů, ale nemluvila o tom, že její matka byla taky poslána pryč z domova, když jí bylo 14 let. To jsem se dozvěděla až později. Říká se, že se v rodině takové osudy opakují, dokud se s tím člověk nekonfrontuje a nepokusí se s tím něco udělat, nebo tomu alespoň porozumět. Zbytek se dozvíte v filmu.
Jak se vyvíjel příběh vaší rodiny a proč jste se rozhodla ho popsat formou filmu?
Příběh mé rodiny se nijak nevyvíjel, stále se mi zdálo, že se jen točí v kruhu. A hlavně jsem nedokázala pochopit, že máma stále prohlašovala, jak se jí po mně stýská, ale zároveň když jsem chtěla za ní jet do Ameriky, tak se tomu vehementně bránila. Vždy vymyslela nějaký důvod, proč se to zrovna nehodilo. Tak to trvalo léta. Je to skoro nepochopitelné, ale vždy to bylo kvůli nějakému chlapovi. Neřekla jim, kolik jí je, takže by se asi cítila trapně, kdyby mě musela představit jako svou dceru. Trápilo mě také, že jsem měla pocit, že otec úplně přestal žít od té doby, co máma od něj odešla. Stále seděl doma, popíjel a sám sebe litoval. Byl jako kdyby nebyl a já jsem měla pocit, že jsem ho úplně ztratila.
Film je hodně intimní a zároveň velmi otevřený – jak se vám podařilo rodiče přesvědčit, aby na něm spolupracovali?
Máma je obdivuhodný člověk, z ničeho dokázala něco velkého postavit a pak to vše z nepochopitelných důvodů opustila. Měla vše, o čem žena může snít - velký dům, peníze, milence, obdivovatele, kariéru a mládí. To vše hodila za hlavu a pustila se do něčeho úplně neznámého. Chtěla jsem ji pochopit, tak jsem nad flaškou vína napsala o ní portrét a Jirešovi se to tenkrát na FAMU moc líbilo. Nebyly ale na to peníze, tak jsem hodila námět do šuplíku a vytáhla ho, až na pitching foru Institutu dokumentárního filmu v Jihlavě. Tam jsem s námětem uspěla a to byl ten impuls. Začala jsem hned na filmu pracovat. Matka nejdřív nechtěla, aby jsem ten film točila, ale otec ji přes telefon ukecal. Smál se a těšil se, že se bude točit o ní, to ještě netušil, že součástí natáčení bude i on. Však se také, vždycky, když jsem otočila kameru na něj a zeptala se jeho, dost podivil. Vlastně se mi nakonec točilo nejhůř s ním. Jinak to trvalo několik měsíců, nebo i rok, než se alespoň částečně před kamerou uvolnili. Vždy jsem točila pár dnů a pak jsem to nechala na půl roku být, až se zase sejdeme.
Dá se tu mluvit o autoterapii filmem?
V jisté míře ano, přestože jsem to tak nemyslela, když jsem psala námět. Původní portrét mámy měl být portrétem tajemné ženy, která mne zároveň fascinovala a imponovala mi. Strašně se mi po ní stýskalo, ale nedokázala jsem se k ní přiblížit. Pak jsem začala s natáčením a změnila jsem pohled na tu věc. Dodnes nevím, jaká moje máma opravdu je, myslím, že to neví ani ona sama. Nakonec beru jako úspěch, že jsem ji alespoň trochu odhalila. V původním filmu bylo více témat, která byla příliš bolestivá na to, abych měla sílu je použít. Nemůžu říct, že jsem všemu porozuměla, ale dokážu si ji teď držet trochu od těla, předtím se mnou mávala, jak chtěla. Teď ji dokážu brát s odstupem, zároveň k ní nejsem nijak chladnější.
Autoterapeutické filmy nejsou vždy přínosné i pro nezúčastněné diváky. V čem je podle vás pro diváky zajímavý ten váš?
I když je můj film velmi osobní, tak jsem zjistila, že v něm řada lidí nachází aspekty své vlastní rodiny. Doufám, že taky má hodnotu sám o sobě. Tím myslím díky své filmové řeči atd.
Myslíte, že váš příběh je v něčem typickým příběhem českých emigrantů?
Děti českých emigrantů podle mě vždy cítily osamělost a stesk po zbytku rodiny a rodné zemi svých rodičů. Je to pocit odtržení. V pubertě jsem se snažila na to nemyslet a chovala jsem se jako Norka. Ale to mé osvobození se mámě zas nelíbilo, takže mě radši poslala pryč. Tím pádem už nepatřím do žádné země, a to je nepříjemný pocit. Stýská se mi po něčem, co bych mohla považovat za svou vlast. Když se vracím do Norska, tak se tam necítím jako doma protože Norsko se hodně změnilo za ta léta, co jsem byla pryč. To je asi stejný pocit, jaký mají čeští emigranti, když se vracejí zpět do Čech. Nakonec většina pendluje mezi několika zeměmi a domov nemá nikde. Je to divný pocit, a myslím si, že člověk těžko může cítit to pravé štěstí, když je tak odříznutý od svých kořenů.
Jak vaši rodiče na výsledný film reagovali?
Nevim jestli se jim ten film líbil, nic takového neřekli, ale viděli ho a akceptovali, že tohle je můj pohled na věc.
Jak se po natáčení změnily vaše vztahy?
Díky natáčení, rýpavým otázkám a nepříjemným tématům se kupodivu celý ten vztah nějak uklidnil. Minulé léto jsme strávili společně čtyři týdny na norském pobřeží, hádali jsme se sice, ale jen tak normálně. Uklidnil se i vzájemný vztah rodičů. Předtím se hádali jako psi, ale před štabem ne, protože dobře věděli, že bych hned vytáhla kameru. Táta stále mámu miluje a vždy, když se objeví, tak se celý rozsvítí a probere z letargie. A máma ho zas má jako bratra, nejbližšího člověka, se kterým si může popovídat. Volá mu vždy, když se chce s něčím pochlubit nebo poradit. A klidně ve tři ráno, protože ví, že mu může zavolat kdykoliv a on bude ochotný s ní klábosit hodiny.
Jaké jsou současné vztahy vaší rodiny?
Mám teď dítě a brzy čekám další, tak to je asi ta největší změna v rodině. Moje matka, teď babička, to, k našemu velkému překvapení, velmi prožívá. Jako mladá matka děti nijak zvlášť nesnášela, tolerovala je, jen když se chovaly dospěle. Děti se jí bály, ale to jí spíš vyhovovalo, protože nijak netoužila po jejich přítomnosti. To se se současností vůbec nedá srovnat. Každý, kdo ji zná, je velmi překvapený, jak teď roztaje u každého malého dítěte. Byla bych ráda, kdyby nás navštěvovala častěji, zvlášť teď, ale nedokážu ji přemluvit, aby se vrátila. Vidí Prahu tak, jak ji znala v 50. letech, drží si ty negativní vzpomínky. Hlavně má pocit, že v Americe může být mladá navždy. Myslím, že se vrátí, až se nebude moct o sebe postarat, nebo už nebude moct sehnat práci, nebo rande. Aby vyplnila ten stesk, co teď zvlášť cítí vůči svému vnoučeti, tak si začala hrát s malými dětmi od sousedky.
FILMOGRAFIE
Dokumenty
Domov 16mm, 8mm a DvCam, ´56, listopad 2007 – Negativ / Margareta Hruza
Noční rozhovory 16 mm, Dv Cam, '56, 2004 - Negativ / ARTE and YLE TV
12 statečných Dokumentární série pro Febio
Výrobce map: p.Háj, video, ‘10, 2005
Výrobce dětské obuvi: p.Kubát, video, ‘10, 2005
Rite of Passage Video, ‘8, 1996 – Margareta Hruza
Krátké hrané filmy
Svatební dary 35 mm, ‘15, 2000 - FAMU
Rozmarná 35 mm, ‘8, 1998 - FAMU
Johnny Be Good 16 mm, ‘5, 1996 – Margareta Hruza
Ocenění
2001 – film Svatební dary - festivalu FAMU
2002 – Svatební dary, nejlepší film a režii na MFF krátkých filmů, Umebertide, Itálii
Film vznikl za přispění Státního fondu České Republiky pro podporu a rozvoj České kinematografie
Kontakt
Margareta Hruza
Email: hruzam@gmail.com
Mobil: +42 0603 418 925
Adresa: Na Vaclavce 14, Praha 5, 150 00
Pavel Strnad, Negativ s.r.o.
Email: pavel@negativ.cz
Mobil: +420 602 308 130
Fax: +420 224 933 755
Adresa: Ostrovni 30, Praha 1, 110 00
www.homethefilm.com (funkční od 7.2.2008)