Norsko je rozděleno do 19 okresů a 430 obcí (2009). Okresní a obecní úřady pověřil samosprávou stát a tato pravomoc je upravena zákony, ne ústavou.
Na místní úrovni má stát přímé zastoupení prostřednictvím úřadu okresního guvernéra.
Nejdůležitějšími prvky místní samosprávy jsou obecní úřady. Nesou odpovědnost za základní a nižší střední vzdělávání, sociální služby, obecní komunikace, vodovody a kanalizace a územní plánování. Vyšší stupeň středních škol a řada technických služeb je spravována na okresní úrovni. Každý z těchto správních stupňů získává část svých příjmů z místních daní, poplatků a místního podnikání a část prostředků mu přidělují centrální úřady a jiné veřejné instituce.
Okresy představují tradiční správní rozdělení země pocházející ze středověku a éry Vikingů, kdy si místní "fylkesting" (okresní rady) uchovávaly značné pravomoci. Po sjednocení země do jediné říše středověký systém místní samosprávy postupně zanikl. Vytvořením unie s Dánskem se úřední moc centralizovala v osobě krále. V roce 1837 byla v obcích znovu zavedena místní samospráva.
Okresy a obce řídí zvolená zastupitelstva. Volby do okresních a obecních zastupitelstev se konají každé čtyři roky. Mandáty se rozdělují systémem poměrného zastoupení: počet mandátů je různý, od 13 (obecní zastupitelstva) a 25 (okresní zastupitelstva) až po 85 mandátů. Zastupitelstvo řídí výkonná rada složená z reprezentativního výběru všech stran v zastupitelstvu a starosty. Ve výjimečných případech, hlavně v Oslu a Bergenu, se uplatňuje parlamentní forma vlády a je vytvořena místní vláda na stranickém principu.
V roce 1975 bylo vytvořeno 18 okresních správních celků (Oslo není považováno za tradiční okres) jako správní mezistupeň mezi vládou a obcemi. Poté, co byla v roce 1967 provedena významná reforma zaměřená na slučování obcí, se počet obcí ustálil na čísle 420 – 440.