Soudní moc je tradičně známa jako třetí pilíř vlády. Norské soudy sestávají z Nejvyššího soudu (Høyesterett), Prozatímní odvolací komise Nejvyššího soudu (Høyesteretts kjæremålsutvalg), odvolacích soudů (lagmannsrettene), okresních soudů (tingrett), smírčích soudů (forliksrådet) a několika speciálních soudů. Norsko je rozděleno do šesti územních jurisdikcí (lagdømmer) a 15 soudních okresů (lagsogn).
Soudní moc přestavuje relativně nezávislou složku vlády. Její politická úloha sestává ze dvou částí: zaprvé, soudy uvádějí do praxe zákony přijaté Stortingem (norské národní shromáždění); zadruhé, soudy dohlížejí na legislativní a výkonné pravomoci, aby zajistily, že tyto pravomoci jsou v souladu s již dříve přijatými zákony.
Soudní moc je schopna zrušit platnost zákona schváleného Stortingem, jestliže zjistí, že zákon odporuje ústavě. Právo „cenzury“ nad Stortingem není upraveno v ústavě a je sporné. V letech 1884 – 1918 bylo při několika příležitostech uplatněno, když Nejvyšší soud odmítl několik radikálních reforem vyplývajících ze schválených zákonů. Od té doby se soudní moc zdráhá toto své právo využívat. Všechny stupně řádného soudního systému jsou oprávněny zkoumat platnost zákonů, všechny takové případy však nevyhnutelně končí projednáním u Nejvyššího soudu.