Všichni norští občané a lidé pracující v Norsku mají automaticky nárok na členství v Norském programu státního pojištění, které opravňuje členy pobírat důchod (např. starobní, invalidní nebo po zemřelých rodinných příslušnících) a podporu v souvislosti s pracovními úrazy, nepracovními úrazy a nemocí, těhotenstvím, mateřstvím, svobodným rodičovstvím a pohřbem rodinných příslušníků. Spolu s pojištěním určeným k výplatě rodičovských přídavků a finančních příspěvků určených rodičům malých dětí (kontantstøtte) představuje program státního pojištění nejdůležitější systém všeobecného pojištění v zemi.
Koncem roku 1999 byly platby ze státního pojištění hlavním zdrojem příjmů pro přibližně 1,1 milionu osob, z nichž cca 900 000 byli starobní důchodci. V roce 1999 dosáhly celkové výdaje na státní pojištění 162 miliard norských korun, což je cca 13,6 % HDP a přibližně 34,3 % státního rozpočtu. Státní pojištění je financováno z členských příspěvků zaměstnanců, samostatně výdělečných osob a jiných pojištěnců, příspěvků zaměstnavatelů a vládních dotací.
Veřejné sociální služby se poprvé objevily v 18. st. Předtím se o chudé, nemohoucí či staré spoluobčany starala rodina, církev nebo jednotlivé farnosti. Rozmach sociálních služeb a státního pojištění je úzce spjat s procesem industrializace. Průmysl s sebou přinesl nová rizika a větší mobilitu a oslabil tak rodinné vazby. Současně však položil ekonomické základy pro sociální reformu. Norské úrazové pojištění pro tovární dělníky zavedené v roce 1895 se postupně rozšířilo i na jiné profese. Následovalo zavedení nemocenských dávek, starobních důchodů (1936), podpory v nezaměstnanosti (1939), invalidních důchodů (1960) a příspěvků pro vdovy a svobodné matky (1964). V roce 1967 byly sociální dávky zavedené před druhou světovou válkou sloučeny do programu státního pojištění. Výši plateb ze státního pojištění určuje počet důchodových bodů, které jednotlivec získal.