Postupné vytváření sociálního státu v průběhu 20. st. doprovázel značný rozmach norského systému veřejného zdravotnictví a pečovatelských služeb. V roce 1870 vycházelo na jednoho lékaře 4 000 pacientů, zatímco v roce 1995 to bylo již jen 285 pacientů na lékaře.
Veřejné zdravotní služby jsou financovány z daní a jsou navrženy tak, aby byly stejnou měrou přístupné všem občanům, bez ohledu na sociální postavení. Sektor veřejného zdravotnictví je s 220 000 zaměstnanci jedním z největších sektorů norské společnosti.
Systém veřejného zdravotnictví je řízen ministerstvem zdravotnictví a sociálních věcí, které navrhuje státní zdravotnickou politiku a dohlíží na její provádění. Odpovědnost za poskytování služeb je decentralizována na obecní a regionální úroveň. Obce jsou odpovědny za poskytování primární zdravotní péče, např. v podobě poliklinik, zatímco okresy a pět zdravotnických krajů zajišťují specializované lékařské služby v podobě nemocnic. Vedle veřejných zařízení rovněž vznikla řada autorizovaných soukromých nemocnic a zdravotních služeb.
Dvěma nejvážnějšími problémy norského zdravotnictví jsou v současnosti dlouhé čekací doby v nemocnicích a stárnoucí populace. Od 70. let minulého století se procento lidí v důchodovém věku rapidně zvyšuje a vytváří tak rostoucí poptávku po léčebných, rehabilitačních a pečovatelských službách.
První veřejné nemocnice byly v Norsku založeny v 18. století. Specializované nemocnice a psychiatrické kliniky se objevily až koncem 19. století. S příchodem rentgenových přístrojů a anestetik počátkem 20. st. se v nemocniční péči otevřely nové možnosti léčby. Od roku 1945 se rozvoj veřejných zdravotních služeb řídí mezinárodními trendy v použití antibiotik a jiných typů léků a dochází k neustálému zlepšování lékařských technologií.
Praktiční lékaři již dlouhou dobu představují páteř norských veřejných zdravotních služeb a často dláždí cestu k celostátním a místním reformám zdravotní péče.