Úmluva OSN o právech dítěte různými způsoby chrání práva dětí a stanovuje, že úřady jsou povinny zajistit nejlepší zájmy, přežití a rozvoj dítěte, chránit děti před diskriminací a respektovat názory dětí na věci, které se jich přímo dotýkají. Norsko úmluvu ratifikovalo v roce 1991; dosud smlouvu ratifikovalo 191 zemí.
V dubnu roku 2003 Norsko předložilo OSN třetí zprávu o prosazování Úmluvy o právech dítěte. Zpráva stručně popisuje některé problémy, kterým Norsko čelí v oblasti životních podmínek dětí a mladistvých a zmiňuje nový vývoj a změny, ke kterým v této oblasti došlo poté, kdy země v roce 1998 předložila svou předchozí zprávu.
V červnu roku 2003 Storting (norské národní shromáždění) přijal návrh zákona týkající se začlenění Úmluvy o právech dítěte do národní legislativy. Úmluva byla začleněna do norských zákonů novelou zákona o lidských právech z roku 1999. Novela vstoupila v platnost v říjnu roku 2003. Právní postavení dětí se tím posílilo. Rovněž došlo k novelizaci zákona o dětech, zákona o adopci a zákona o sociálním zabezpečení dětí – ze 12 na 7 let se snížila věková hranice, kdy jsou děti oprávněny vyjadřovat své názory. Mladší děti, které jsou schopny formulovat vlastní názory, musí být informovány o svých právech a mít příležitost vyjádřit své názory předtím, než bude přijato rozhodnutí ve věcech, které se jich dotýkají.
V roce 1981 Norsko jako první země světa vytvořilo institut dětského ombudsmana. Dětský ombudsman je nezávislým, autonomním a politicky neutrálním orgánem, který vznikl přijetím speciálního zákona. Hlavním úkolem ombudsmana je obecně podporovat zájmy dětí ve společnosti a podrobně sledovat vývoj prostředí, v němž se děti vyvíjí.