V druhé polovině 19. st. a na počátku 20. st. zažívalo Norsko vlnu emigrace, zejména do USA. Emigrace dosáhla vrcholu v druhé polovině 60. let 19. st., kdy dvě třetiny přirozeného přírůstku obyvatel, tj. 10 - 15 % obyvatel, odešlo ze země. Emigrace zůstala vysoká až do propuknutí první světové války a zastavila ji teprve hospodářská krize ve 30. letech minulého století.
Od konce 60. let 20. st. Norsko zažívá vysokou vlnu čisté imigrace, která v 70. letech a počátkem 80. let minulého století představovala 1 % počtu obyvatel. Jelikož porodnost etnických Norů klesá, celkový přírůstek počtu obyvatel zapříčiněný imigranty se značně zvýšil, na 35 – 40 %.
V 60. letech minulého století stále stoupaly počty imigrantů z jižní Evropy, Asie, Afriky a Jižní Ameriky. Většina z nich se usadila v Oslu a jeho okolí. V roce 1975 vyhlásila norská vláda oficiální zákaz přijímání imigrantů, který platí dodnes. Zákaz se nevztahuje na určité skupiny uprchlíků a žadatelů o azyl. Pro tyto skupiny, které pocházejí zejména z bývalé Jugoslávie, Pákistánu, Vietnamu, Iránu a Turecka, existují roční vstupní kvóty. Do jisté míry je rovněž povolena imigrace za účelem sloučení rodin.