Úředním jazykem Norska je norština, severní germánský jazyk velmi podobný dánštině a švédštině. Lidé mluvící norsky, dánsky a švédsky se zpravidla mezi sebou dobře dorozumí.
Zeměpisné podmínky a vzorce osídlení daly vzniknout bezpočtu místních a regionálních dialektů, které jsou v norské společnosti dodnes velmi rozšířeny. Existují dvě oficiální písemné verze norštiny, Bokmål (knižní norština) a Nynorsk (moderní norština). Bokmål vychází z dánské norštiny a byla vytvořena z písemné dánštiny přizpůsobené fonologii obecného dialektu, kterým se mluvilo ve východním Norsku. Nynorsk vytvořil lingvista Ivar Aasen v 50. letech 19. st. Tato verze norštiny vychází ze spojení různých dialektů západního Norska.
Bokmål i Nynorsk mají oficiálně rovnocenné postavení – Bokmål se však více používá v Oslu a větších městech. Nynorsk používá přibližně 10 – 15 % obyvatel, většinou na západním pobřeží. V moderní norštině jsou rovněž psány vládní dokumenty, literární texty, divadelní hry, veřejné vysílání a církevní obřady.
V současnosti je mateřským jazykem cca 20 000 obyvatel Norska sámština. Sámština patří do finsko-ugrické větve jazyků a je možná stejně starým jazykem jako norština. Severní sámština je spolu s norštinou oficiálním jazykem v severních okresech Kárášjohka-Karasjok, Guovdageaidnu-Kautokeino, Unjárga-Nesseby, Porsanger ad Deatnu-Tana a Gáivuotna-Kåfjord.
Počet imigrantů a uprchlíků, jejichž mateřským jazykem není norština, vedl k tomu, že v současnosti je na norských základních školách zastoupeno přibližně 110 různých jazyků. Nejdůležitějším cizím jazykem pro mezinárodní komunikaci je dnes v Norsku angličtina, následovaná němčinou a francouzštinou. Přibližně 4 000 sluchově postižených osob rovněž využívá norskou znakovou řeč, která existuje ve dvou hlavních verzích pocházejících z nejstarších norských škol pro hluchoněmé v Oslu a Trondheimu.