Norskou církví je protestantská církev v čele s norským králem a Stortingem jako nejvyšším zákonodárným orgánem. Královská rodina povinně vyznává evangelicko-luteránské náboženství.
V praxi je obecně za vládní kontrolu církve odpovědný král v radě. Administrativní odpovědnost nese ministerstvo kultury a církevních záležitostí a Storting (norské národní shromáždění) má na starosti přijímání rozpočtu a zákonů souvisejících s církví. Vláda jmenuje všechny biskupy a děkany. Nejvyšším církevním orgánem je generální synoda.
Až do Reformace bylo Norsko římskokatolickou zemí. V roce 1537 bylo královským nařízením zavedeno protestantství a vznikla norská protestantská církev. V 18. st. se norská církev dostala pod vliv pietismu a luteránského obrodného hnutí zaměřeného na jednotlivce, které vzniklo v Německu a zdůrazňovalo vztah mezi vírou a činy. Pietisté se aktivně pokoušeli začlenit křesťanskou víru a etiku do života každého jednotlivce, např. zavedením obřadu biřmování (1736) a založením lidové školy (1739). V tomto období projevovali norští pietisté velký zájem o misionářskou činnost, zejména v Grónsku a sámských regionech na severu země.
Od počátku 17. st. získalo převahu ortodoxní luteránství a po dlouhou dobu bylo v zemi povoleno vyznávat pouze norskou protestantskou církev. V 19. st. v zemi propuklo náboženské obrození, kdy laičtí kazatelé – nevysvěcení a neškolení evangelíci – začali kázat z bible bez souhlasu oficiálních církevních kruhů. V roce 1842 byl zrušen zákaz laických kázání. V evangelickém obrození 19. st. pietisté dále posílili svůj vliv a otevřeně vystupovali proti „polovičaté zbožnosti vysvěcených duchovních“. Na rozdíl od dánské a švédské církve tak bylo Norsko v té době silně spojeno s pietismem a mocným laickým hnutím.
Ideály laického hnutí a jeho konzervativní interpretace křesťanství postupně začaly ovlivňovat norské duchovenstvo. Ve 20. st. norské křesťanské kruhy charakterizovalo napětí mezi liberálním a konzervativním táborem, zejména v rozdílném přístupu k historickému zkoumání bible. Od 80. let minulého století se objevuje více různých přístupů k církevním a teologickým tématům.
Legalizace laického kazatelství rovněž položila základy široké škále svobodných křesťanských církví. Největší z nich je letniční hnutí. K dalším významným svobodným církvím patří Norská svobodná evangelicko-luteránská církev a Norská unie baptistů. Po svém obnovení v 50. letech 19. st. vzkvétá i norská římskokatolická církev a počty jejích vyznavačů rostou.