Za vznikem Nobelovy ceny míru stojí švédský průmyslový magnát Alfréd Nobel (1833 – 1896), vynálezce dynamitu. V době jeho smrti tvořila Nobelovo impérium síť téměř sta továren a on sám byl jedním z nejbohatších mužů světa. Bezdětný a svobodný Nobel sepsal závěť, podle níž se měly jeho továrny prodat a výtěžek z prodeje vložit do nadace. Každý rok se pak má úrok z prostředků v nadaci rozdělovat „těm, kdo v předchozím roce přinesli největší prospěch lidstvu.“ Nobelovy ceny za literaturu, fyziku, chemii a medicínu měly udělovat švédské instituce, udělováním páté ceny – Nobelovy ceny míru – však byla poctěna nezávislá komise, kterou mělo jmenovat norské národní shromáždění – Storting.
Existuje více důvodů, proč Nobel zvolil Norsko. V době, kdy Nobel sepsal svou závěť, bylo Švédsko a Norsko stále součástí společné unie a Storting svou praktickou politikou prokázal podporu moderním myšlenkám o míru, např. v podobě odzbrojení a arbitráže, které měly bránit eskalaci konfliktů do otevřeného nepřátelství.
Storting podmínky závěti přijal a rozhodl se rychle jednat. V roce 1897 bylo jmenováno prvních pět členů norské Nobelovy komise a v roce 1901 komise zvolila zakladatele Červeného kříže – Švýcara Henryho Dunanta a Francouzsku Frédériku Passyovou – prvními držiteli Nobelovy ceny míru na světě.
Systém udělování Nobelovy ceny míru
Storting jmenuje pět členů norské Nobelovy komise, samotná komise však jedná jako zcela nezávislý orgán. Osoby zvolené do této prestižní funkce obvykle tvoří bývalí členové parlamentu nebo muži či ženy, kteří hrají jinou významnou roli ve společnosti.
Norský Institut Alfréda Nobela byl založen v roce 1904. V jeho čele stojí ředitel, který je zároveň tajemníkem Nobelovy komise. Hlavním úkolem institutu je shromažďování informací o kandidátech na Nobelovu cenu míru, aby komise získala maximum podkladů pro své rozhodování.
Uzávěrkou nominací kandidátů je každoročně 1. únor a nominace může předkládat pouze určitý počet osob. Hned po ukončení procesu navrhování kandidátů se Nobelova komise sejde se svým tajemníkem a vytvoří seznam možných kandidátů. Poradci a jiní odborníci komise poté vypracují podrobné zprávy o každém z kandidátů. Tyto zprávy jsou základem dalšího jednání komise.
Nobelova komise oznámí jméno vítězného kandidáta v půli října. Nobelova cena míru může být udělena jednotlivcům i organizacím. Cenu mohou společně získat max. tři kandidáti, z nichž všichni musí usilovat o stejnou věc. Oficiální ceremoniál předání ceny se koná 10. 12. na radnici v Oslu - v den úmrtí Alfréda Nobela. Držiteli ceny je předána zlatá medaile, diplom a finanční odměna, která v roce 2004 činila 10 milionů švédských korun.
Vliv Nobelovy ceny míru
Nobelova cena míru si i přes konkurenci několika set podobných cen zachovává své jedinečné postavení. Oxfordský slovník moderních světových dějin ji nazývá „nejprestižnější cenou světa udělovanou za udržování míru.“
Jedinečné postavení Nobelovy ceny míru lze vysvětlit několika faktory. Jedná se o dobře zavedenou cenu spojenou se značným finančním prospěchem. Navíc je součástí celé skupiny Nobelových cen, které se těší dlouholeté vysoké mezinárodní prestiži. Rozhodnutí norské Nobelovy komise odrážejí liberální západní hodnoty a pouze velmi malá část z nich měla negativní dopad na mezinárodní reputaci Nobelovy ceny míru. Komise navíc pružně přistupuje k pojetí míru a uplatňuje široký výklad odkazu Alfréda Nobela. V poslední době se komise stále více zaměřuje na to, aby Nobelova cena míru byla skutečnou celosvětovou cenou, a snaží se přivést účastníky konfliktů ke společnému jednacímu stolu a podpořit tak mírový proces, např. na Blízkém východě nebo v Severním Irsku.