Pozornost se nyní soustřeďuje na kazetovou munici, což je obecný pojem pro celou řadu zbraní, které v cílové oblasti uvolňují velký počet submunice (od zhruba 10 do několika set) nebo menších bomb. Submunice je umístěna v obalu, který může být shozen z letadla nebo přepraven kulovými pumami nebo střelami. Submunice, které jsou navrženy tak, aby vybuchly při nárazu, se z obalu uvolní v určité vzdálenosti od cílové oblasti a při pádu se odjistí.
Války v Evropě, Asii a Blízkém východě za posledních 20 let jasně poukázaly na nepřijatelné humanitární důsledky tohoto typu zbraně, a to nejen v průběhu válek, ale také dlouho po skončení ozbrojených konfliktů.
Existují pro to dva hlavní důvody. Za prvé, kazetová munice dokáže pokrýt rozsáhlou oblast a dostatečně tak nerozlišuje mezi civilním obyvatelstvem a vojenským personálem. V závislosti na typu kazetové munice se velikost oblasti, kterou dokáží pokrýt, pohybuje od několika set metrů čtverečních až po zhruba 20 hektarů, což odpovídá 40 fotbalovým stadionům. V mnoha případech, kdy docházelo k širokému použití kazetové munice, se tak dělo v oblastech, kde nebylo možné jednoznačně oddělit civilní obyvatelstvo od vojenského personálu, jako jsou města a zemědělské oblasti. Při použití v těchto oblastech mají zbraně, které dokáží pokrýt rozsáhlé plochy výbušninami, téměř vždy dopad na civilní obyvatelstvo.
Za druhé, kazetová munice za sebou často zanechává velké množství nevybuchlých střel, tedy submunice, která nevybuchla tak, jak měla. Tato vysoce nestabilní výbušná zařízení zůstanou ležet na zemi, na střechách nebo ve zříceninách domů nebo se zachytí na stromě. V praxi je efekt nevybuchlých střel stejný jako protipěchotní miny, protože zraňují nebo zabíjejí nevinné civilní obyvatelstvo, když např. přestavuje zničené domy nebo pokračuje v životně důležité zemědělské činnosti.
Vzhledem k tomu, že podíl nevybuchlých střel je obecně vysoký — 25% není nic neobvyklého — a že se tyto zbraně často používají ve velkém množství, může být počet nevybuchlých střel mimořádně vysoký. Civilní obyvatelstvo se tak i léta po skončení války může zranit nebo zemřít.
Snaha vyčištit oblasti od nevybuchlých střel a pomoci obětem často vyžaduje obrovské množství zdrojů. Chudé země s omezenými prostředky se na tuto činnost mohou soustředit pouze na úrok jiných rozvojových cílů. Podle iniciativy Landmine Monitor poskytuje mezinárodní společenství zhruba 400 milionů amerických dolarů ročně na pomoc postiženému obyvatelstvu při odstraňování munice. Norsko z tohoto objemu přispívá 39 miliony amerických dolarů.
Jakékoli další šíření kazetové munice v budoucnosti by s sebou neslo zvýšenou potřebu pomoci mezinárodního společenství. Nejen, že by byly humanitární náklady nepřijatelné, ale postižené země by se musely vyrovnat s obrovskou hospodářskou zátěží.