Éra Vikingů předznamenala konec prehistorické doby v Norsku. Z této doby neexistují žádné písemné záznamy. Všechny poznatky se ve značné míře opírají o archeologické nálezy. Tuto etapu dějin rovněž přibližují severské ságy. Ačkoliv byly sepsány až v pozdější době, ságy vycházely z pověstí ústně předávaných z generace na generaci. Z celkového pohledu na ságy vyplývá, že éra Vikingů byla na severu bezpochyby nejbohatší ze všech prehistorických období.
Řada vědců považuje vyplenění kláštera Lindisfarne u severovýchodního pobřeží Anglie v roce 793 za počátek vikingské éry. V některých částech západní a jihozápadní Evropy jsou Vikingové dodnes považováni za kruté bandity, kteří mezi svými oběťmi šířili zkázu mečem i ohněm. To je však pravda jen zčásti. Vikingové rovněž přijížděli s mírumilovnými úmysly – chtěli obchodovat a zakládat osady. Norští Vikingové se usazovali na Orknejích, Shetlandských ostrovech, Hebridách a Ostrově Man. Jejich domovem se rovněž stalo Skotsko a Irsko. Dublin, založený Vikingy ve 40. letech 9. st., byl pod nadvládou Seveřanů až do roku 1171.
Na Islandu a v Grónsku nalezli norští Vikingové neosídlenou zemi. Usadili se zde a vybudovali své komunity. Dnešní Island je přímým důsledkem vikingské kolonizace. V Grónsku však z neznámých důvodů komunity Norů o pár století později vymřely.
Vikingové si ke svým výpravám stavěli rychlá a snadno ovladatelná plavidla a na otevřeném moři byli zkušenými navigátory. Tito zocelení námořníci opakovaně pluli do Ameriky a zpět – za tento počin vděčí svým spolehlivým lodím – drakkarům. Ságy uvádějí, že „Zemi dobrých vinic“ objevil v roce 1001 Leif Eriksson, dnešní vědci však prohlašují, že již před ním do Ameriky dopluli jiní Vikingové. Éra Vikingů vyvrcholila v roce 1066, kdy byli norský král Harald Krutovládce a jeho muži poraženi v bitvě u Stamfordského mostu v Anglii.
Sjednocení Norska
Území, která se později stala Norskem, byla sjednocena až v 9. století. Již dříve však docházelo ke snahám o jejich spojení pod jednoho vládce. Vznikaly dva hlavní typy komunit: shromáždění zvaná tingy, která spadala pod ústřední Allting, a drobná království.
Pro toto uspořádání existovalo několik důvodů. Jedním z nich byla potřeba rolníků žít v míru a bez rušivých zásahů, zejména v pobřežních oblastech. Sužovali je zejména loupeživé tlupy a Vikingové vracející se ze svých nájezdů. Pobřežní oblasti byly díky kradenému a směňovanému zboží velmi bohaté. V bezpečí na svých „trůnech“ seděli drobní králové, kteří díky svému královskému statutu získanému prostřednictvím smíšených manželství tvořili soudržnou skupinu se značnou mocí.
Drobná království ve Vikenu – území obklopující fjord Oslo – hrála v tomto procesu významnou roli. Jejich moc vytrvale vzrůstala, jak si podrobovala okres za okresem. Po bitvě u Hafrsfjordu poblíž Stavangeru, která se zřejmě odehrála v roce 872, král Harald Krásnovlasý upevnil svou pozici jako vládce rozsáhlé části země. Sjednocující proces nicméně trval ještě několik desetiletí a byl spojen s nelítostnými střety mezi válčícími norskými vůdci a mezi Nory a jinými severskými národy. Do roku 1060 byl proces sjednocování země dokončen.