Pozdní středověk byl v Norsku obdobím značného ekonomického úpadku. Během 14. století obyvatelstvo zdecimoval mor a jiné epidemie. Řada farem v méně úrodných oblastech byla opuštěna a příjmy klesaly. Někteří historikové tvrdí, že příčinou úpadku bylo zhoršující se podnebí a vliv Hanzovní ligy na norské hospodářství. Jiní se domnívají, že k úpadku přispělo stálé vyčerpávání půdy.
Hospodářský úpadek měl politické důsledky. Dánsko nabývalo na významu jako hlavní severská země. Do nejvyšších úřadů byli jmenováni dánští a němečtí šlechtici. Pozemky a biskupská sídla získali do vlastnictví cizinci. Norská šlechta zanikala. Národní sebevědomí Norů bylo postupně oslabováno.
Od roku 1450 byla unie s Dánskem stvrzena smluvně – smlouva měla původně zajistit moc Norské říšské rady při volbě panovníka. Tato podmínka však nebyla nikdy respektována. Smlouva měla být zárukou rovnosti obou říší. Jednalo se však jen o teorii, v praxi to fungovalo jinak.
V roce 1536 Norsko přestalo být samostatným královstvím. Stalo se tak na národním shromáždění v Kodani, kde král Kristián III. požádal dánskou šlechtu, aby bylo Norsko neprodleně podřízeno dánské koruně, tak jako jiné dánské državy. Norská říšská rada byla rozpuštěna a norská církev ztratila svou autonomii. Od té chvíle mohli v Norsku dánští šlechtici bez omezení získávat zemské úřady a jejich příjmy mohly pocházet z Norska.
Tento úzký politický svazek s Dánskem Norsko nevyhnutelně zatáhl do válek, které Dánsko vedlo se Švédskem a mocnostmi působícími v Baltickém moři. V jeho důsledku dánský král postoupil norské území Švédsku: v roce 1645 Jämtland a Herjedalen a v roce 1658 Båhuslän a léno v Trondheimu. Druhé postoupené území však bylo o dva roky později Norsku vráceno.
Generální stavovské shromáždění, které se konalo v Kodani v roce 1660, prohlásilo Frederika III. dědicem trůnu a pověřilo ho vypracováním nové ústavy království. Tím se obě království stala absolutistickou monarchií. Tato skutečnost ovlivnila postavení Norska po zbytek doby, kdy trvala unie obou zemí. Přestože bylo Norsko spravováno z Kodaně, panovník byl často neschopný vládnout. Skutečná moc byla v rukou státních úředníků. Obecně vzato tato situace Norsku prospívala, protože někteří státní úředníci začali chápat norská stanoviska. Názory vysoce postavených norských úředníků byly často respektovány, zejména ve věcech souvisejících s Norskem.
V tomto období absolutistické vlády byla zformulována politika, podle níž mělo být Dánsko a Norsko pokládáno za společnou hospodářskou jednotku. Dánsko tak získalo výhradní právo na prodej obilí v jihozápadním Norsku (1737), zatímco v Dánsku byl zaveden odpovídající monopol na prodej železa z Norska. Zavedením městských obchodních privilegií v roce 1662 byl veškerý obchod se dřevem soustředěn ve městech a jejich obyvatelé získali výhradní práva na nákup dřeva od rolníků a vlastníků pil. Záměrem bylo vytvořit ve městech bohatou střední třídu, čehož bylo dosaženo.
Střední třída, která se vynořila v důsledku hospodářského rozvoje, nesla zárodky rozvíjejícího se národního uvědomění, které se stalo obzvlášť patrným v 18. století. Přestože se o to částečně zasloužil silný hospodářský růst této společenské třídy, rozhodujícím faktorem byl spíše rostoucí odpor vůči úsilí panovníků učinit z Kodaně hospodářské centrum obou zemí. Norští obchodníci nedokázali konkurovat mocným obchodním domům v dánském hlavním městě.
Koncem 18. století většina dovozu procházela Kodaní. Obchodníci se dřevem v jihozápadním Norsku předložili jednotný požadavek na založení norské národní banky a současně podpořili požadavky vysokých úředníků na vznik norské univerzity. Oba požadavky byly odmítnuty, protože se vláda obávala, že všechny kroky vedoucí k posílení norské autonomie by mohly oslabit sílu unie. Myšlenka norské univerzity a národní banky postupně začala symbolizovat rostoucí národní uvědomění.
Tento trend byl urychlen během napoleonských válek v letech 1807 – 1814. Dánsko a Norsko byli spojenci Francie a následná blokáda izolovala Norsko od Dánska i od evropského trhu. Přeprava a vývoz dřeva se zastavil a v zemi řádil hlad. Protože Norsko již nemohlo být spravováno z Kodaně, byla za tímto účelem jmenována vládní komise vysokých úředníků. Král Frederik VI. nakonec vyhověl požadavkům na národní univerzitu, která byla následně založena v roce 1811. Všechny tyto události předznamenaly událost, ke které došlo v roce 1814.