Rok 1130 představoval předěl v dějinách Norska. Období míru bylo přerušeno konfliktem a občanskou válkou, která trvala až do roku 1227.
Letopočet 1130 byl však významným rokem i v jiných směrech. Považuje se za počátek vrcholného středověku, dobu růstu populace, uklidnění poměrů uvnitř církve a vznik a rozvoj správních oblastí. Panovník a církev si podrobovali okres za okresem a rozsah veřejné správy a moci se zvyšoval. Novodobí historikové se domnívají, že až v průběhu tohoto procesu lze Norsko poprvé označit za jednotnou říši.
V 12. a 13. století monarchie posilovala svou moc a nakonec zvítězila na církví i feudální šlechtou. Tradiční světská šlechta byla nahrazena pokřesťanštěnou šlechtou. V tomto období se změnilo i postavení rolníků – ze svobodných držitelů půdy se stali nájemci. Norští rolníci však obvykle svou půdu doživotně pronajímali a těšili se tak svobodnému postavení, které bylo ve většině tehdejší Evropy ojedinělé. Během vrcholného středověku rovněž zmizeli otroci typičtí pro dobu Vikingů.
V tomto období se politické těžiště země přesunulo z jihozápadu do oblastí kolem fjordu Oslo. V 13. st. se během vlády krále Haakona V. stalo hlavním městem Norska Oslo. Předtím zde bylo jen pár domů seskupených kolem vnitřní části fjordu Oslo. Když do Norska v roce 1350 dorazila „černá smrt“, žilo ve městě údajně nanejvýše 2 000 obyvatel. V té době měl Bergen 7 000 obyvatel a Trondheim 3 000.
Ve vrcholném středověku byly příjmy státu ve srovnání se zbytkem Evropy extrémně nízké. Koncem této éry sotva postačovaly k financování rozšiřování administrativního aparátu koruny a státu. Řádění moru v zemi zanechalo hrozné následky – počet obyvatel se snížil na polovinu až třetinu počtu před rokem 1350. Tato skutečnost přiměla krále a šlechtu získávat příjmy z půdy a feudálních statků bez ohledu na zemské hranice a přispěla tak k posilování politických svazků mezi severskými zeměmi.
V letech 1319 – 1343 mělo Norsko a Švédsko společného panovníka – toto zřízení se později rozšířilo prostřednictvím sňatků členů královských rodin v rámci Skandinávie. Haakon VI. (1340-80) – syn švédského krále Magnuse Erikssona a Ingebjørg, dcery Haakona V. – byl právoplatným dědicem norského trůnu. Oženil se s Margrete, dcerou dánského krále Valdemara Atterdaga. Jejich syn Olav byl po smrti Valdemara v roce 1375 zvolen dánským králem. Po smrti svého otce v roce 1380 Olav rovněž zdědil norský trůn a vytvořil tak unii Norska s Dánskem, která přetrvala až do roku 1814.
Úsvit křesťanství
Křesťanství do Norska pronikalo dlouhou dobu, pravděpodobně dvě stě let. Bylo přímým důsledkem kontaktu Norů s křesťanskou Evropou prostřednictvím obchodních styků a nájezdů Vikingů. Misionáři z anglické, německé a dánské církve přispívali k oslabování tradiční víry v severské bohy. Tento vývoj vyvrcholil za vlády tří králů podporujících misionáře – Haakona Dobrotivého, Olafa Trygvassona a Olafa Haraldssona (řečený Tlustý). Mučednická smrt posledního z nich v bitvě u Stiklestadu roku 1030 jej učinila svatým. Církev konečně zvítězila.
Od poloviny 11. století křesťanské písně, nově schvalované zákony a budované pomníky dokládaly, že křesťanství zapustilo v Norsku pevné kořeny. Krátce před rokem 1100 vznikla první biskupství. Patřil k nim biskupský stolec v Nidarosu, pozdější Trondheim, který se od roku 1152 stal sídlem arcibiskupa. Norský arcibiskup rovněž disponoval politickou mocí. V roce 1537 královské nařízení prosadilo v zemi Reformaci. V této době byla země pod vládou Dánska a Reformace byla prosazena jednoduše tak, že nařízení dánsko-norské církve bylo vztaženo i na Norsko. Od počátku 17. století bylo luteránství jediným norským vyznáním.