Norské pobřeží je dlouhé a klikaté a jeho fjordy se zařezávají hluboko do pevniny. Již od úsvitu norských dějin pohled na moře a jeho šumění vábilo obyvatele této země, kterým půda nabízela jen skrovnou obživu. Není divu, že tito lidé při obdělávání svých políček upírali své oči k obzoru; k moři, které jim nejenom mohlo zajistit více potravy, ale mohlo je rovněž dovést do bohatších zemí a přívětivějšího podnebí.
Je docela dobře možné, že již v prehistorické době žili v Norsku odvážní průzkumníci. Jejich příběhy však zůstaly zapomenuty. Zmínky o ranných objevech jsou doloženy až v písemných záznamech. I poté, kdy lidé začali zaznamenávat své cesty, však jen zřídka zmiňovali první výpravy do neznáma.
Ve středověku se církev – po pádu Říše římské jediná skutečná sjednocující síla v Evropě – příliš nesnažila povzbuzovat dobrodružného a zvídavého ducha. Zeměpisné pojetí světa přísně vycházelo z Bible. Církev dávala najevo nevoli nad objevy, které by mohly být v rozporu s uznávanou vírou nebo by mohly ponoukat ke zpochybňování prastarých dogmat. Mezi obyvateli předkřesťanského Norska však panoval hlad po půdě. Mezi strmými pohořími a myriádami jezer a fjordů bylo jen velmi málo zemědělské půdy. Ačkoliv se tento národ námořníků běžně plavil podél pobřeží, dokud nevznikla plavidla vhodná na otevřené moře, nebylo možné vydat se hledat nová území. Tento problém vyřešil až vývoj drakkaru. Toto rychlé a elegantní plavidlo s vysokou přídí bylo možné pohánět vesly nebo větrem opírajícím se do plachet. Jeho široká konstrukce s nízkým ponorem navíc umožňovala posádce vytáhnout loď na pobřeží nebo břeh řeky a pronikat tak i hluboko do vnitrozemí. V důsledku toho se Vikingové kolem roku 800 n.l. vyrojili ze svých fjordů ve snaze najít nová území a kořist, bezpochyby však i dobrodružství a slávu. Vikingové patřili k těm několika málo národům středověkého světa, které se odvážily k expedicím mimo své území.