V letech bezprostředně následujících po roce 1814 nově vzniklý stát opakovaně bojoval o přežití. Norsko zasáhla nejhorší hospodářská krize v dějinách země. Společný trh s Dánskem zanikl a britský trh nepřijímal norské dřevo. Doly a pily ztratily odbytiště v zahraničí. Řada bohatších příslušníků střední třídy na jihozápadě země zbankrotovala. Krize byla těžká a dlouhá.
Od 30. let 19. st. Norsko zažívalo období hospodářského oživení, které uspokojovalo požadavky na volnější obchod a regulaci cel. Byla rozšířena obchodní práva a celní sazby se přizpůsobily volnému trhu. Norsko se však zapojilo do obecného rozvoje v Evropě i v jiných směrech. V roce 1854 byla mezi Oslem a Eidsvollem postavena první železnice. Stavěla se telegrafní vedení. V zemědělství se zavedly nové metody obhospodařování půdy.
Ve 40. letech 19. st. byly položeny základy moderního norského průmyslu – vznikaly první textilní továrny a strojírenské závody. V letech 1850 – 1880 dramaticky vzrostla velikost norské obchodní flotily.
Hospodářský rozvoj však provázely zostřené třídní střety. Sílilo volání po demokratické reformě.
Ve Stortingu postupně vzniklo nepřátelství mezi zástupci vysokých správních úředníků a delegáty zastupujícími rolníky a radikály. Rolníci získali v národním shromáždění většinu již v roce 1833. První pokus vytvořit stranickou organizaci skončil v roce 1859 neúspěchem, o deset let později však vznikl první liberální blok. První norská politická strana, radikální Liberální strana, byla založena v roce 1884 a o několik měsíců později vznikl její politický rival, Konzervativní strana.
Odpor zaměřený vůči Švédskému království se v unii brzo stal očividným, mimo jiné i proto, že zahraniční politika byla vedena výhradně ze Stockholmu. Již v roce 1827 Storting předložil králi žádost, aby se diplomatických jednání směl účastnit i norský předseda vlády. Byly předkládány i jiné návrhy, jako např. speciální norská obchodní vlajka, které měly zajistit rovnocenné postavení Norska v unii.
Opravdu vážný boj proti Švédskému království byl však spojen se zavedením parlamentarismu – ústavní zásadou, že vláda může zůstat u moci pouze pokud má podporu národního shromáždění. Aby tato zásada mohla fungovat, Storting v letech 1874, 1879 a 1880 schválil dodatky k ústavě, které umožnily ministrům koruny účast na zasedání Stortingu. Král však pokaždé tyto návrhy odmítl.
To vyvolalo debatu, zda je nutné, aby ústavní dodatky vyžadovaly souhlas krále i Stortingu. Vláda a zástupci konzervativců tvrdili, že to nutné je. Liberálové však byli odhodláni dosáhnout svého tím, že obvinili vlády ze zneužití pravomocí. Po volbách v roce 1882 získali liberálové ve Stortingu 82 zástupců, zatímco konzervativci jen 32. Vláda premiéra Selmera byla obviněna ze zneužití pravomocí a v roce 1884 byla částečně zbavena výkonné moci, zejména proto, že doporučila králi neschvalovat ústavní dodatky. Po období přechodné vlády konzervativců nezbyla králi jiná možnost, než požádat vůdce liberálů Johana Sverdrupa, aby se stal předsedou vlády. Parlamentarismus tak v Norsku konečně zvítězil.
S blížícím se koncem století se zostřily střety týkající se unie. Švédský požadavek, aby ministr zahraničních věcí unie byl Švéd, a požadavek Norů na vlastní konzuláty vyvolaly silné neshody. Švédské jednotky bránily Norům uskutečnit své tužby. Norové proto strávili poslední léta 19. st. budováním vlastní armády.
Nakonec to byl problém vlastních konzulátů, který vyvolal otevřený konflikt mezi oběma zeměmi. 11. 3. 1905 byla vytvořena vláda s premiérem Michelsenem, která měla prosadit otázku konzulátů jako jednostranný krok Norska. 7. 6. vláda předala výkonnou moc do rukou Stortingu.
Národní shromáždění však požadovalo, aby odstoupivší vláda dočasně pokračovala ve své práci v souladu s ústavou a platnými zákony a „se změnami nutně vyplývajícími ze skutečnosti, že král již nadále není králem Norska, což má za důsledek ukončení unie Norska a Švédska pod společným panovníkem.“
Švédové se dožadovali jednání o podmínkách zrušení unie a konání plebiscitu, který měl zjistit, zda národ jako celek s tímto krokem souhlasí. Plebiscit se konal v srpnu roku 1905. Celkem hlasovalo pro ukončení unie 368 392 Norů, proti bylo pouze 184 občanů.
Další jednání se Švédskem se konala v srpnu a září v Karlstadu a byla úspěšně završena vytvořením dohody o zrušení unie mírovou cestou.