Budoucí podoba norské vlády byla předmětem vášnivé debaty. Plebiscit ukázal, že velká většina obyvatel upřednostňovala monarchii před republikou. 18. 11. 1905 Storting zvolil norským králem dánského prince Karla. Princ Karel měl za manželku princeznu Maud, dceru krále Velké Británie Eduarda VII., a měl jednoho syna. Nová královská rodina přijela do Norska 25. listopadu. Princ Karel si zvolil jméno Haakon VII. a před Stortingem složil slavnostní přísahu, že bude respektovat norskou ústavu.
Po zrušení unie se Švédskem Norsko zažívalo období hospodářského růstu.
HDP vzrostl o 55 procent, tj. v průměru o 4 procenta ročně. Rychle rostl počet obyvatel a klesal počet nezaměstnaných. Byl to důsledek druhé etapy průmyslové revoluce, která byla v Norsku provázena využitím levné vodní energie a zahraničních kapitálových investic. Byl vybudován elektrochemický a elektrometalurgický průmysl a na trhu se objevily nové výrobky. Byly založeny velké koncerny jako Norsk Hydro a vyrostla řada nových průmyslových center.
Hospodářský vzestup trval až do začátku druhé světové války.
Dělnické hnutí v Norsku vzniklo ještě před zrušením unie se Švédskem. První odbory byly založeny v roce 1872 a v roce 1887 vznikla Strana práce. Muži získali všeobecné volební právo v roce 1898, ženy v roce 1913.
V roce 1903 Strana práce ve volbách získala čtyři mandáty. V roce 1912 jí odevzdalo svůj hlas 26 % voličů a ve Stortingu tak získala 23 zástupců. Strana práce se v národním shromáždění stala druhou nejsilnější stranou, po liberálech.
První léta industrializace neměla na společenskou strukturu v zemi větší dopad. Ještě v roce 1910 se 42 % pracujících věnovalo těžbě dřeva a zemědělské činnosti. V roce 1920 to již bylo pouze 37 %. Dnes se zemědělstvím a těžbou dřeva zabývá jen 3,7 % pracujících.
Po zrušení unie muselo Norsko vytvořit ministerstvo zahraničních věcí a síť velvyslanectví a konzulátů. Mělo k tomu však jen velmi omezené zdroje. Pokyny k vedení zahraniční politiky, které v roce 1905 vypracovala vláda Christiana Michelsena, zdůrazňovaly, že Norsko nesmí uzavírat aliance, které by zemi mohly zatáhnout do války. Politika neutrality měla mezi lidmi širokou podporu. Norsko však hrálo aktivní roli v prosazování mezinárodních arbitrážních dohod.
Během první světové války Norsko zůstalo neutrální, přesto však norská obchodní flotila utrpěla těžké ztráty v důsledku ponorkové války a zaminování moří. Zemřelo asi 2 000 námořníků. Válka ovšem zemi přinesla značné finanční zisky, které Norům umožnily odkoupit významné firmy, které dosud vlastnili cizinci (firmu Borregaard, uhelné doly na Špicberkách (Svalbard) apod.). V roce 1920 v rámci poválečných reparací Norsko získalo svrchovanost nad Špicberkami.
Ve všeobecných volbách v roce 1918 liberálové ztratili většinu v národním shromáždění. Až do roku 1945 pak žádná jednotlivá strana nebyla schopna získat ve Stortingu většinu. V roce 1928 byla Strana práce schopna vytvořit svou první vládu. Tato vláda však fungovala jen 19 dní a poté ji nesocialistická většina odmítla podpořit.
Hospodářská krize 20. let 20. století zasáhla i Norsko. Měnová politika vlády problémy ještě zhoršila. Obchod a přeprava zboží utrpěly těžké ztráty. Řada bank zkrachovala. Koruna začala oslabovat a panoval nedostatek cizí měny. Státní příjmy se tenčily, což mělo tvrdý dopad na řadu obcí. Mzdy, které byly od arbitráže v roce 1920 relativně vysoké, se snižovaly i přes bouřlivé protesty dělníků, kteří byli v té době silně ovlivněni revolučními myšlenkami. Až do začátku druhé světové války panovala vysoká nezaměstnanost.
V roce 1932 však začal nový hospodářský vzestup, který značně zlepšil norskou platební bilanci. V letech 1935 – 1939 se národní důchod zvýšil o více než 1 400 milionů norských korun, což byla v té době pro Norsko značná částka.
V roce 1920 země opustila politiku izolace a stala členem Společnosti národů. Spolupráce severských zemí, která vznikla během války, pokračovala i ve Společnosti národů, kde severské státy podporovaly kroky vedoucí k udržení míru a nezapojovaly se do vojenských protiopatření. V době propuknutí druhé světové války byl prezidentem Společnosti národů Carl Joachim Hambro, prezident norského Stortingu.
Koncem 30. let 20. st. učinila blížící se hrozba války jedním z hlavních témat norské politiky otázku obrany země. Socialisté v minulosti silně oponovali výdajům na armádu. V tomto postoji je částečně podporovali liberálové. Dalším důvodem skepticismu socialistů v otázce obrany byla skutečnost, že počátkem 30. let 20. st. byl v čele ministerstva obrany Vidkun Quisling jako kabinetní ministr vlády Agrární strany. Quisling se později stal národním socialistou. V roce 1936 vládu znovu sestavovala Strana práce, za parlamentní podpory Agrární strany. Předsedou vlády se stal Johan Nygårdsvold. Zvýšily se výdaje na obranu, bylo však již příliš pozdě na to, aby to významněji ovlivnilo norskou vojenskou sílu. Po vypuknutí druhé světové války v roce 1939 Norsko znovu vyhlásilo neutralitu.