19. století předznamenalo začátek nové éry norského malířství. Na přelomu století byly ve vyšších společenských kruzích velmi módní záležitostí portréty a řada norských portrétistů se živila zpodobňováním bohatých a mocných. Jacob Munch (1776 – 1836) byl znám jako velký empirický portrétista, který dodržoval přísný a přesný styl. V čele další generace malířů portrétů stál Matthias Stoltenberg (1799 – 1871), jehož díla jsou typická měkčím, biedermeierovským projevem.
V 50. letech 19. st. se začalo rozvíjet fotografické umění a malíři portrétů se museli přeorientovat na jinou práci. Proto se v následujících desetiletích stala krajinomalba plnoprávným malířským odvětvím. Špatný stav norského hospodářství, který byl způsoben odlukou od Dánska, bránil rozvoji skutečné podpory institucí zabývajících se výtvarným uměním. Nová univerzita v Oslu nezahrnovala akademii výtvarného umění a nezájem královských kruhů o podporu umění a zrušení šlechtického stavu národním shromážděním v roce 1821 dále snížilo již tak omezené příležitosti pro norské umělce a nutilo je hledat si obživu v zámoří. Proto lze najít kořeny norského malířství v Drážďanech, centru německého romantismu. Norský malíř Johan Christian Dahl (1788 – 1857), který v tomto prostředí působil, se nakonec vrátil do vlasti, aby zachytil krajinu západního Norska na svých obrazech, které byly od té doby považovány za konečný obraz skutečného Norska. Dahlovo dílo dodalo norské krajině uměleckou podobu a poprvé zachytilo Norsko v obrazech.
Nově získaná norská nezávislost na Dánsku rovněž vznesla otázku národní identity. Ve 30. a 40. letech 19. st. se proto umělci a intelektuálové záměrně snažili definovat, co to znamená „být Norem“. V té době hrála ústřední roli ve zvyšování norského kulturního povědomí první Společnost umění (založená J. C. Dahlem v roce 1836), která se rovněž klíčovým způsobem podílela na vytvoření norského trhu s uměním.