Zážitky z druhé světové války měly jen malý dopad na práci mladých, politicky zaměřených norských malířů, kteří se krátce po skončení války připojili k mezinárodní vlně abstraktní a nefigurativní malby. Poválečná generace používala projev oproštěný jakýchkoli hranic, který byl prokazatelně zneužit nacisty a fašisty. I přes silný odpor norské veřejnosti se v průběhu 50. let minulého století začal rozvíjet abstraktní expresionismus prostřednictvím prací mladých umělců, jako např. Ludviga Eikaase (narozen 1920), Jakoba Weidemanna (nar. 1923), Knuta Rumohra (nar. 1916), Tore Heramba (nar. 1916), Gunnvora Advocaata (1912 – 1997), Anny Evy Bergmannové (1909 – 1987), Finn Christensena (nar. 1920), Inger Sitterové (nar. 1929) a Larse Tillera (1924 – 1994). Po roce 1960 Olav Strømme rozvinul široce abstraktní expresionismus a Gunnar S. Gundersen (1921 – 1983) začal používat původní jazyk symbolů v rámci přísně geometrických pravidel. Pestrobarevné organické abstraktní motivy Willyho Storna (nar. 1936), hluboce zakořeněné v surrealismu 30. let minulého století, představovaly nejoriginálnější tvorbu této éry.