Další významný malíř, Ludvig Karsten (1876 – 1926), byl mezi uměleckými kritiky znám jako pozdní impresionista jednoznačně ovlivněný francouzskou školou, nicméně byl silně inspirován i dílem Muncheho. V roce 1909 řada norských malířů studovala u Henriho Matisse. Jejich vůdčí postavou byl Henrik Sørensen (1882 – 1962), který individuálním způsobem interpretoval svého mistra, a Jean Heiberg (1884 – 1976), který se naopak pokusil vytvořit akademičtější styl. Mladí Mattiseho žáci představovali pokračování národnostní kampaně Werenskiolda a stáli v silném protikladu ke starším Matisseho žákům, jako např. Karsten, kteří navazovali na tradici Christiana Krohga. Toto rozštěpení se stalo zřejmým na velké výstavě konané v roce 1914 v Oslu při příležitosti oslav stého výročí národní nezávislosti. Za výběr obrazů byl odpovědný sám Christian Krogh, který vybídl skupinu, jíž dominovali Matisseho žáci, aby se zbavila závislosti na oficiálních akcích a zorganizovala vlastní výstavu nazvanou Pavilon čtrnáctky.
První norský abstraktní obraz namaloval Thorvald Hellsen (1888 – 1937), který během první světové války vytvořil dekorativní abstraktní styl ovlivněný Fernandem Legérem. K jiným Legérovým žákům patřili v 20. letech minulého století Charlotta Wankelová (1888 – 1969), Ragnhild Kaarbø (1889 – 1949) a Ragnhild Keyser (1889 – 1943). Dalšími malíři, kteří se stali známými na přelomu 19. a 20. století, byl Axel Revold (1887 – 1962), Per Krogh (1889 – 1965), Alf Rolfsen (1895 – 1979) a Aksel Waldemar Johannesen (1880 – 1922), humanista, který ve svých obrazech zachycoval pracující třídu a životní smolaře. Johannesenovým dílům se dostalo uznání až po jeho předčasné smrti a tento malíř je často nazýván zapomenutým umělcem.
Většina malířů této generace zažila změnu postoje po intenzivním studiu v Paříži. Nadále se nespokojovali s výhradně uměleckou malbou a získali hlubokou nechuť vůči umělému obsahu umění i života. Stejně jako jejich předchůdci, i tato generace pociťovala odpovědnost vůči společnosti. V důsledku toho došlo k oživení zájmu o techniku velkoplošné nástěnné malby, který vycházel z názoru, že malba má sloužit společnosti, a nejlepším způsobem, jak toho dosáhnout, je výzdoba veřejných budov a prostranství. Během dvou dekád byl vyzdoben nebo znovu vyzdoben neuvěřitelný počet kostelů, škol a jiných veřejných budov, většina z nich v exteriérech. K příkladům tohoto přístupu patří venkovní malba na burze v Bergenu (1918 – 1923) od Axela Revolda, nástěnné malby Pera Krogha na námořní škole v Oslu (1921 – 1924) a výzdoba nového krematoria v Oslu (1932 – 1937) od Alfa Rolfsena. V plánu rovněž byly nástěnné malby na radnici v Oslu, Rolfsen je však dokončil až po druhé světové válce.
Surrealismus norským malířům poprvé přestavil Vilhelm Bjerke-Petersen a od roku 1935 jsou surrealističtí umělci stále aktivnější. Olav Strømme (1909 – 1978) a Alexander Schultz (1901 – 1981) symbolicky ztvárňovali flóru, sexualitu, sny a podvědomý život duše; Kai Fjellová (1907 – 1989) vytvořila formu, v níž jsou erotické motivy symbolicky zakořeněny ve venkovském životě; Arne Ekelandová (1908 – 1994) pracovala se sociálně-psychologickými motivy, v nichž spojovala sexualitu s třídním systémem; obrazy Haralda Kihlese (1905 – 1997) představují romantickou reakci na industrialismus a městskou společnost; Agnes Hiorthová (1899 – 1984) ztvárnila nové trendy v krajinomalbě a tvorbě portrétů a Erling Engers (1899 – 1990) humorným způsobem prezentoval život na venkově, s důrazem na kvalitu krajiny.