V období let 1100 - 1300 bylo v Norsku postaveno přibližně 1 000 dřevěných roubených kostelů. Dnes jich zbývá méně než třicet. I když archeologové nalezli důkazy, že roubené kostely se stavěly po celé severní Evropě, zachovaly se pouze v jižním Norsku. Do povědomí veřejnosti se dostaly v 19. st. díky romantickým malbám Johannese Flintoea a J. C. Dahla. Architekti poté začali registrovat a zkoumat kostely, kterým hrozila demolice. V roce 1884 skupina nadšenců založila Společnost pro záchranu historických norských památek, která pečuje o významné staré budovy. Dnes tato společnost spravuje osm roubených kostelů. Další čtyři kostely se nacházejí ve skanzenech.
Tradiční laftingová či srubová konstrukce je vytvořena z vodorovně spojované kulatiny se zářezy, která vytváří masivní stěny. Metoda roubených staveb na druhou stranu sestává z opěrné kostry tvořené svislými pilíři. Nosná kostra je obložena dlouhými svislými deskami.
U ranných typů roubených staveb byly pilíře přímo zakopány do země, což způsobilo jejich hnití ve spodní části. Později stavitelé kostelů stavěli základ nebo sokl tvořený vodorovnými trámy položenými na kamenných základech. Všechny svislé prvky (včetně velkých pilířů nazývaných nosníky) byly osazeny do drážek v soklu. Každou stěnu tvořily dva až čtyři pilíře. Horní část pilířů dlouhých 8 až 9 metrů byla za pomoci kloubových spojů a kosých křížů upevněna k dřevěnému věnci. Velké části každého stěnového rámu byly vyrobeny na zemi a vyzdviženy jako jednotlivé prvky na vrchol pravoúhlého základového soklu, čímž vznikl vnitřní prostor čtvercových rozměrů.
Existuje několik typů roubených kostelů. Nejjednodušší typ sestává pouze z lodi a malého kněžiště. Střecha je položena na zdech. Některé typy roubených kostelů mají uprostřed vysoký nosník, který podepírá střešní věžičku a svírá zdi. Největší a nejsložitější typ má uprostřed zvýšenou místnost osazenou na volně stojících pilířích, na kterou dokola navazuje nižší galerie. Dřevěné vstupy jsou často zdobeny složitými ornamentálními dřevořezbami.