Ač malý postavou, měl široké srdce umělce, které bilo pro spravedlnost, pravdu a solidaritu. Zušlechťováním norské lidové hudby se snažil vytvořit silnou norskou národní kulturu. Řada Norů i cizinců dne považuje Griegovu hudbu za nedílnou součást norské národní identity.
Griegova touha po svobodě
Kdyby Grieg žil v dnešní době, v zemi, která nedávno oslavila sto let od získání nezávislosti na Švédsku, v zemi, která má zcela odlišné postavení ve světě, než jak tomu bylo koncem 19. st., měl by pravděpodobně jiné touhy a hudební vize. Za Griegova života však bylo Norsko chudou zemí, která se v mnoha směrech podobala zemím, které dnes touží vymanit se ze svazků s jinými státy. Tato touha po svobodě Norska formovala Griega jako skladatele.
Grieg romantik
Grieg se považoval za romantika, dítě své doby. Přestože se Ibsen a Bjørnson koncem 80. let 19. st. přiklonili k realismu, Grieg se domníval, že potlačením svého romantismu by se projevil jako slaboch či zbabělec. Stejně jako všichni romantici byl i Grieg mystikem. Hledal krásu – v přírodě i v pravdě. Grieg vycházel z německé Schumanovské školy a svých vizí vytváření obrazů norské přírody prostřednictvím hudby – svou mystickou paletu nalezl ve skrytých souzvucích norské lidové hudby. Tyto prvky vytvořily snový svět, v němž pátral po norské identitě. Tvrdil, že mezi jeho používáním souzvuků a norskou tradicí lidových písní existuje mystické spojení. V hlubinách norských lidových písní nalezl, jakoby náhodou, studnici neobjevených harmonických možností. Grieg tak byl schopen vytvořit novou harmonickou perspektivu, která byla v evropské hudbě dlouho jedinečná a z níž vycházela díla Debussyho a Bartôka.
Role hudby ve společnosti
Grieg silně věřil ve význam hudby ve společnosti. Uspořádal několik bezplatných koncertů pro dělníky a chudinu a po jednom z nich napsal: „Tento večer představuje naplnění mého snu z mládí, stav, kdy stejně jako v antickém Řecku, má být umění přístupné všem, protože …. je předáváno ze srdce do srdce. […] Kéž by umění náleželo lidu!“. Grieg tvrdil, že v umění neexistuje vyšší a nižší třída a že by tudíž umění mohlo vzdělávat společnost.
Ačkoliv se Grieg vždy považoval za romantika, zajímal se i o moderní trendy a bál se, že zůstane pozadu: „Řekl bych, že se nebojím života ani smrti, bojím se však jedné věci: uvědomění si, že stárnu … že se mladí lidé pouští do dobrodružství, jejichž účelu nerozumím. Krátce řečeno, obávám se možnosti ztráty citu pro opravdové a velké činy v duchovní oblasti, která se rozšiřuje, zatímco my stárneme. Proto pociťuji instinktivní nutkání poznat všechny stíny duchovního světa, které je silnější než kdykoliv předtím.“