Tuto charakteristiku her v podstatě zdůvodňují jejich čtyři aspekty:
- Diskutuje se v nich o společenských problémech.
- Mají společensko-kritickou perspektivu.
- Děj se odehrává v současném prostředí.
- Představují běžné lidi a situace.
Diskutované problémy
Dánský literární kritik Georg Brandes (1842-1927) byl velkým průkopníkem průlomu realismu v severských zemích. V roce 1871 realizoval přednáškový cyklus na Univerzitě v Kodani pod názvem „Hlavní proudy v literatuře 19. století“ (vydaný v knižní podobě v šesti svazcích v letech 1872-90). V tomto díle Brandes vystupuje s následujícím manifestem o nové podobě literatury, která má být sociálně-kritická a realistická:
„To, že literatura našich dnů je živá, se ukazuje na skutečnosti, že o problémech diskutuje. Tak například George Sandová debatuje o vztahu obou pohlaví, Byron a Feuerbach o náboženství, Proudhon a Stuart Mill o majetku a Turgeněv, Spielhagen a Emile Augier o podmínkách ve společnosti. Literatura, která nediskutuje o ničem, se rovná literatuře, která postupně ztrácí svůj význam.“
Brandesem se inspirovali zástupci sociálně-kritického realismu v Norsku Ibsen, Bjørnson, Lie, Garborg, Kielland a Skramová. S několika společenskými problémy, které Brandes používá jako příklady v citaci, se opět setkáváme ve čtyřech Ibsenových dramatech zmíněných výše. Vztah obou pohlaví je předmětem diskuse v Noře a Strašidlech (Přízracích). O problematických rysech převládajících podmínek ve společnosti se debatuje v Oporách společnosti a v Nepříteli lidu (společenská morálka, tyranie většiny, obchodní versus obecně společenské prvky, prvky životního prostředí, atd.).
Společensko-kritická perspektiva
Ve svých realistických dramatech byl Ibsen neúprosný ve své snaze odhalit negativní stránky společnosti, pokrytectví a přetvářku, použití síly a manipulativní chování a neúnavně vyžadoval pravdivost a svobodu. Klíčovými pojmy jsou pravda, emancipace, seberealizace a osobní svoboda. V Oporách společnosti má poslední slovo Lona Hesselová a hru ukončuje slovy „duch pravdy a duch svobody – to jsou opory společnosti“. Ve Strašidlech (Přízracích) Ibsen vrhá kritické světlo na pilíře, které podpírají buržoazní společnost, tedy manželství a křesťanství, a uvádí typická tabu témata jako incest, pohlavní choroby a eutanázii. Společně s těmi, kdo sdíleli jeho myšlenky, se tak stal rozporuplnou osobností své doby. Jejich díla způsobovala prudké spory nebo naprostý rozruch. Zpětně vidíme, jak obrovský význam měla některá z těchto děl na různá sociální hnutí. Stěží existuje literární dílo, které pro osvobození žen znamenalo tolik v prakticky všech kulturách po celém světě, jako je Nora.
Současná perspektiva
Děj všech dramat, která Ibsen napsal od Opor společnosti včetně, se odehrává v současné společnosti (odtud označení současná dramata). Zástupci realistické literatury od sebe vyžadovali jít do své vlastní doby a nechat se jí poznamenat. Historická dramata v národně-romantickém stylu byla pasé. Klasičtí bohové a hrdinové, římští císaři a králové světových velmocí byli nahrazeni lidmi „jako já a ty“. Děj těchto dramat měl nést známku doby.
První poznámky, které si Ibsen zapsal k Noře (z 19. října 1878), mají nadpis „Poznámky k současné tragédii“. Pojem „současná tragédie“ je výstižný. Ibsenovým záměrem je v této hře aplikovat klasickou formu tragédie na moderní textový materiál. V Noře se Ibsen nepouští do radikálního experimentování na formální úrovni. Jsou tak například dodrženy tři klasické jednoty, jednota místa, času a děje. Co je nové, je moderní materiál konfliktu, aktuálnost toho, co se děje na scéně.
Běžní lidé a situace
V dopise adresovaného švédskému divadelníkovi Augustu Lindbergovi, který se v srpnu 1883 chystal uvést Strašidla (jeho inscenace s premiérou v Helsingborgu 22. srpna 1883 byla první v severských zemích a v Evropě), Ibsen napsal:
„Jazyk musí znít přirozeně a forma výrazu každé jednotlivé osoby ve hře pro ni musí být charakteristická; jedna osoba se určitě nevyjadřuje stejně jako druhá. V tomto ohledu může být mnoho napraveno v průběhu zkoušek, kdy člověk snadno slyší, co mu nepřipadá přirozené a nenucené a co je proto třeba měnit a měnit, dokud řádky nedosáhnou úplné důvěryhodnosti a realistické formy. Efekt hry do značné míry závisí na pocitu publika, že sedí a poslouchá něco, co se děje v současném a skutečném životě.“
Ibsen se velmi zabýval tím, že divadelní publikum (a čtenáři) mají být v jeho současných dramatech svědky sledu událostí, které se také mohly snadno stát jim samotným. Proto bylo nutné, aby postavy v jeho dramatech mluvily a chovaly se přirozeně a aby měly situace charakter každodenního života. Postavy již nemohly mluvit ve verších jako Brand a Peer Gynt. Vyloučeny byly monology, odbočky a pompézní způsob mluvy (jako ve Válečnících na Helgelandu). Realistické drama mělo poskytnout iluzi rozpoznatelné reality.