Kulturní dědictví země zahrnuje všechny stopy lidské činnosti ve fyzickém prostředí. Jedná se o nenahraditelný zdroj informací o životě a činnosti lidí a historickém vývoji řemesel, technologií a umění. Památky, lokality a kulturní prostředí jsou neobnovitelnými zdroji, proto musí jejich správa vycházet z dlouhodobé perspektivy. Kulturní památky a lokality jsou pro řadu lidí zdrojem emocionálních a estetických zážitků a moderní společnost tak může profitovat ze záchrany a aktivního využití svého kulturního dědictví.
Ředitelství kulturního dědictví nese odpovědnost za správu všech archeologických a architektonických památek, lokalit a kulturních prostředí v souladu s platnými zákony. Ředitelství spadá pod ministerstvo životního prostředí a hraje ústřední roli ve veřejné správě životního prostředí.
V každém okrese funguje služba odpovědná za ochranu kulturních památek, která je ve spojení s generální správou kulturních záležitostí. Tato služba radí okresním úřadům ve věcech správy kulturního dědictví a zajišťuje, aby byly chráněné památky, lokality a kulturní prostředí zohledňovány při územním plánování na okresní a obecní úrovni. Na území Sámů tutéž funkci jako okresní služba kulturního dědictví plní Sámediggi (sámský parlament).
Archeologická muzea řídí vykopávky a zkoumání archeologických památek a lokalit.
Za památky na dně moře nesou odpovědnost námořní muzea.
Kulturní záchranu na souostroví Svalbard (Špicberky) řídí úřad guvernéra v souladu s předpisy o kulturním dědictví pro toto souostroví.
Účel správy kulturního dědictví je popsán v zákoně o kulturním dědictví, který uvádí, že stát je odpovědný za ochranu archeologických a architektonických památek, lokalit a kulturních prostředí „jako součásti našeho kulturního dědictví a identity a jedné ze složek celkové správy životního prostředí a zdrojů.“ Dle ustanovení tohoto zákona je Ředitelství kulturního dědictví oprávněno nařídit ochranu budov, skupin budov a kulturní krajiny. Zákon o kulturním dědictví rovněž upravuje vztahy mezi úřady a vlastníky chráněných památek a lokalit. Jen malá část norského kulturního dědictví je však chráněna tímto způsobem. Je zde velký počet budov a jiných památek a lokalit, které si zaslouží ochranu pro své kvality a význam pro okolní prostředí. Tyto památky a lokality rovněž pomáhají chránit další zákony, např. zákon o stavebním a územním řízení. Nejlepším způsobem ochrany je však přesvědčování vlastníků památek a lokalit, aby tyto jedinečné hodnoty sami chránili, bez ohledu na to, zda jsou či nejsou zákonem chráněny.
Kulturní dědictví země zahrnuje všechny stopy lidské činnosti ve fyzickém prostředí. Jedná se o nenahraditelný zdroj informací o životě a činnosti lidí a historickém vývoji řemesel, technologií a umění. Památky, lokality a kulturní prostředí jsou neobnovitelnými zdroji, proto musí jejich správa vycházet z dlouhodobé perspektivy. Kulturní památky a lokality jsou pro řadu lidí zdrojem emocionálních a estetických zážitků a moderní společnost tak může profitovat ze záchrany a aktivního využití svého kulturního dědictví.
Ředitelství kulturního dědictví nese odpovědnost za správu všech archeologických a architektonických památek, lokalit a kulturních prostředí v souladu s platnými zákony. Ředitelství spadá pod ministerstvo životního prostředí a hraje ústřední roli ve veřejné správě životního prostředí.
V každém okrese funguje služba odpovědná za ochranu kulturních památek, která je ve spojení s generální správou kulturních záležitostí. Tato služba radí okresním úřadům ve věcech správy kulturního dědictví a zajišťuje, aby byly chráněné památky, lokality a kulturní prostředí zohledňovány při územním plánování na okresní a obecní úrovni. Na území Sámů tutéž funkci jako okresní služba kulturního dědictví plní Sámediggi (sámský parlament).
Archeologická muzea řídí vykopávky a zkoumání archeologických památek a lokalit.
Za památky na dně moře nesou odpovědnost námořní muzea.
Kulturní záchranu na souostroví Svalbard (Špicberky) řídí úřad guvernéra v souladu s předpisy o kulturním dědictví pro toto souostroví.
Účel správy kulturního dědictví je popsán v zákoně o kulturním dědictví, který uvádí, že stát je odpovědný za ochranu archeologických a architektonických památek, lokalit a kulturních prostředí „jako součásti našeho kulturního dědictví a identity a jedné ze složek celkové správy životního prostředí a zdrojů.“ Dle ustanovení tohoto zákona je Ředitelství kulturního dědictví oprávněno nařídit ochranu budov, skupin budov a kulturní krajiny. Zákon o kulturním dědictví rovněž upravuje vztahy mezi úřady a vlastníky chráněných památek a lokalit. Jen malá část norského kulturního dědictví je však chráněna tímto způsobem. Je zde velký počet budov a jiných památek a lokalit, které si zaslouží ochranu pro své kvality a význam pro okolní prostředí. Tyto památky a lokality rovněž pomáhají chránit další zákony, např. zákon o stavebním a územním řízení. Nejlepším způsobem ochrany je však přesvědčování vlastníků památek a lokalit, aby tyto jedinečné hodnoty sami chránili, bez ohledu na to, zda jsou či nejsou zákonem chráněny.