Nálezy z dávných dob poskytují řadu příkladů o cílené snaze dodat běžně používaným předmětům a vybavení estetické kvality. Nálezy z Osbergu obsahují profesionálně zpracované textilní vzory a dřevěné rytiny a jsou tak dokladem existence zručných řemeslníků. Interiéry a vybavení norských středověkých kostelů rovněž svědčí o pozoruhodném řemeslném umu v podobě rytin na kazatelnách, různých obřadních předmětů z mědi a stříbra a zejména nádherně tkaných kostelních látek, jako např. dekorativní koberec v Baldisholu zhotovený neznámým umělcem, který byl ve své době běžně rozšířený.
Malované růže je ojedinělá norská dekorativní malířská technika využívající jako hlavní vzor růže různých tvarů a velikostí. Malované růže byly dříve velmi oblíbené ve venkovských a zemědělských komunitách a nyní jsou považovány za tradiční norské lidové umění.
V průběhu 16. stolení začali norští zlatníci opatřovat své výrobky vlastní značkou, a od té doby lze na dokončeném výrobku najít jméno řemeslníka, který jej vyrobil.
Další významnou tradicí, která vzkvétala v době renesance, byla dávná tradice tkaní tapisérií. Jednalo se o ženskou práci, tradičně prováděnou v kraji Gudbrandsdalen. Od počátku 17. století začaly norské železářské dílny vyrábět kamna s vysoce umělecky hodnotnými rytinami a daly tak vzniknout tomuto norskému řemeslu.
Na venkově se tradice dřevořezeb a malovaných růží udržela až do druhé poloviny 19. století. Vyhlášením samostatnosti v roce 1814 vznikla pro komunity řemeslníků řada nových příležitostí, jejich rozvoj však přerušila chudoba, která zemi postihla v následujících desetiletích. V druhé polovině 19. století byla norská řemesla stále silně ovlivněna dávnými tradicemi, v řemeslné výrobě se však již začaly prosazovat nové technologie. Sklárny v Hadelandu, založené roku 1852, začaly vyrábět kvalitnější sklo, často za využití pokrokových zahraničních metod. Továrna Egersund Faiance zavedla výrobu anglického kamenného zdiva a v roce 1887 byla otevřena továrna na porcelánové výrobky v Porsgrunnu.
V Uplynulých sto letech se estetické hodnotě řemesel dostalo rostoucího uznání a od počátku století se v řadě velkých měst konal velký počet mezinárodních výstav řemesel. Významným impulsem tohoto vývoje byla tendence norských zlatníků trávit méně času dílenským zpracováním a více se zaměřit na umělecký vzhled svých výrobků.
Vzkříšení zájmu o norská řemesla v období Jugend rovněž vedlo k renesanci v používání dávných vikingských insignií, např. dračí a kačeří hlavy, které jsou od té doby součástí řady řemeslných forem, přitahují široký mezinárodní zájem a stávají se neformálními národními symboly.
Skandinávská řemeslná výroba byla silně ovlivněna funkcionalistickým designem třicátých let 20. století a do padesátých let 20. století dala vzniknout výrazné jemnější a lidštější formě nazývané "skandinávský design".
Vývoj v 70. letech minulého století znamenal revoluci v řemeslné výrobě. Řemesla zaměřená na látky, sklo a keramiku byla plně uznána za formy vizuálního umění a samotný účel výrobku již nebyl považován za důležitý. V roce 1974 byli nakonec řemeslníci prostřednictvím svého sdružení Norske kunsthåndverkere (Norští řemeslníci) zařazeni systému státem zaručeného příjmu a získali více uznání ze strany norské umělecké komunity. V 80. letech 20. století nabyl na důležitosti průmyslový design a rostoucí počet řemeslníků byl pověřen výzdobou veřejných prostor a budov. Během olympijských her konaných v Lillehammeru v roce 1994 představovala řemesla a design důležitou součást uměleckého projevu.