Rybářský průmysl je páteří pobřežních oblastí Norska. Rybářské oblasti a chov a zpracování ryb zaměstnávají více než 30 000 lidí. Roční hodnota vývozu ryb a rybích produktů je cca 30 miliard norských korun a představuje tak jeden z největších norských vývozních artiklů. Pro Norsko je proto klíčové zajistit rozumné hospodaření s plody moře.
Většina norských ryb se loví v norské Výlučné ekonomické zóně (EEZ). Spolu se zónou ochrany rybářských oblastí kolem Špicberk a rybářskou zónou kolem Jan Mayenu se vody spadající pod norskou jurisdikci rozkládají na cca 2 milionech km2. Většina populací ryb, které Norsko loví, je lovena i jinými zeměmi. Je proto nezbytné spolupracovat na hospodaření s těmito zdroji. Norsko uzavřelo se sousedními státy sérii dohod, jejichž účastníci se zavázali k pravidelným schůzkám, kde se bude určovat režim hospodaření a rozdělovat kvóty.
Nejdůležitější z těchto dohod byly uzavřeny s Ruskem a EU. Pobřežní státy severovýchodního Atlantiku navíc uzavřely smlouvy o lovu norských sleďů a makrel. Rybářské oblasti nacházející se mimo národní ekonomické zóny spravuje Komise pro rybářské oblasti v severovýchodním Atlantiku (NEAFC) ve spolupráci s pobřežními státy.
Populace tuleňů na Východním ledovci spravuje Norsko-ruská komise pro rybářské oblasti. Komise pro mořské savce v severním Atlantiku (NAMMCO) je fórem pro spolupráci v oblasti obecné ochrany, hospodaření a studia mořských savců. Lov plejtváků štikovitých jednostranně řídí Norsko, jelikož Mezinárodní velrybářská komise (IWC) již není oprávněna stanovovat kvóty na jejich lov, které platily od roku 1982.
Udržitelné využívání plodů moře
Prvořadým cílem norského hospodaření s plody moře je zajistit jejich udržitelné využívání, tj. zajistit, aby jejich lov odpovídal reprodukčním schopnostem lovených mořských živočichů. Toto pravidlo rovněž odpovídá mezinárodním požadavkům stanoveným ve smlouvách, včetně Úmluvy OSN o mořském právu z roku 1982, Dohodě OSN o rozumném hospodaření s populacemi ryb z roku 1995 a Pravidlech využívání příslušných rybářských oblastí, které vydala Organizace pro výživu a zemědělství v roce 1995.
Hospodaření s rybími populacemi tradičně uplatňovalo jednodruhový přístup. Platí však, že jeden druh může významným způsobem ovlivňovat řadu jiných druhů: například treska a norský sleď se z velké části živí huňáčkem severním žijícím v Barentsově moři a velryby a tuleni těžce pustoší populace různých druhů ryb a organismů, které tvoří jejich potravu. Teplota a další ekologické faktory rovněž ovlivňují migraci a vývoj různých rybích populací. V dnešní době se v hospodaření s rybářskými oblastmi stále více uplatňuje přístup založený na celém ekosystému. To znamená, že hospodaření nezohledňuje jen dopad rybolovu na populace ryb, nýbrž i obecně vliv rybích populací na mořské prostředí a dopady změn mořského prostředí na plody moře.
Znalosti
Udržitelné hospodaření vyžaduje znát velikost dotčených rybích populací, jejich věkovou skladbu, šíření a prostředí, v němž žijí. Mezinárodní rada pro průzkum moře (ICES) každý rok porovnává a vyhodnocuje údaje z norských vědeckých průzkumů a údaje rybářů s údaji jiných zemí. Rada ICES je mezinárodním poradenským orgánem pro úřady spravující rybářské oblasti zemí v severním Atlantiku.
Přední norskou organizací zabývající se studiem rybářských oblastí je Institut námořního výzkumu. Norští vědci studující moře úzce spolupracují s vědci z jiných zemí, zejména Ruska.
Regulace rybolovu
U většiny rybích populací se celkové lovné kvóty (TAC) rozdělují na základě jednání vedených v souladu s mezinárodními dohodami. Národní regulace se proto hlavně zabývá způsobem rozdělení kvót dané země ze zeměpisného hlediska, v průběhu roku a mezi různé skupiny rybářů a druhy rybářských plavidel.
Norský rybářský průmysl a úřady spolupracují na vytváření režimu regulace. Konečné rozhodnutí o způsobu hospodaření však náleží ministerstvu pro rybářské oblasti.
Prosazování zákonů
V Norsku se zákony o rybolovu prosazují na moři a poté, kdy jsou ryby dopraveny na pevninu. Za kontroly rybářských plavidel a jejich úlovků na moři odpovídá pobřežní stráž. Kontroly probíhají i na zahraničních plavidlech rybařících v norských výsostných vodách. Od 1. 7. 2000 musí být oceánská plavidla vybavena satelitním sledovacím zařízením, které umožňuje úřadům nepřetržitě sledovat jejich činnost. Norsko má uzavřeny dohody o satelitním sledování se státy, které loví ryby v norských rybářských oblastech.
Ředitelství rybářských oblastí odpovídá za kontrolu množství ryb dopravených na pevninu a vede statistiky o rybolovu. Vážné případy nahlašování nižších úlovků a jiné nesrovnalosti jsou řešeny soudy.