Norské hospodářství lze obecně charakterizovat jako smíšené – kapitalistická tržní ekonomika s jasným státním vlivem.
Stejně jako v ostatních zemích západní Evropy, expanze většiny průmyslu byla v Norsku z velké části řízena právem na soukromé vlastnictví a soukromým sektorem. Přesto však jsou některé průmyslové podniky vlastněny nebo řízeny státem. Státní vlastnictví a regulace soukromého sektoru umožňují označit Norsko za kombinaci tržní a centrálně plánované ekonomiky. Státní správa má podobu výběru daní a cel a poskytování dotací. Státní řízení se rovněž projevuje v oblasti poskytování licencí a při regulaci oblastí jako pracovní prostředí, účetní postupy, znečištění a výrobky. Během 90. let 20. st. se státní vlastnictví průmyslových podniků více zaměřilo na čistě finanční investice.
Sektor průmyslu je převážně v soukromých rukou, stát je však největším vlastníkem některých největších norských firem, jako např. Statoil a Norsk Hydro. Firma Statoil (norská naftová společnost vlastněná státem) si zachovává dominantní postavení v podmořské těžbě ropy v Norsku, v petrochemickém a rafinérském průmyslu a v oblasti prodeje ropných produktů. Zemědělství a rybolov je v soukromých rukou, kromě přibližně deseti procent území s hospodářsky využitelnými lesy, které vlastní stát.
Co se týče bankovního sektoru, potřebám nejdůležitějších průmyslových odvětví (zemědělství, rybolov a těžký průmysl), místních samospráv, regionálního rozvoje, bydlení a vzdělávání slouží státní banky. Stát je významným vlastníkem vodních děl a elektráren. Přestože je stát monopolním vlastníkem železnic a poštovních služeb, státem vlastněným firmám bylo umožněno svobodnější rozhodování, což vede k tomu, že jsou stále větší měrou konfrontovány s tržním prostředím.
Angažovanost státu v norském průmyslu se postupně omezuje na provádění deregulace a privatizace, ke které dochází v celém industrializovaném světě.