V poválečném Norsku bylo prioritou politických stran dosáhnout vysoké zaměstnanosti. V 70. letech 20. st. se v Norsku ve srovnání s jinými průmyslovými zeměmi významně snížila nezaměstnanost díky rozvoji těžby ropy v Severním moři a aktivní politiky zaměstnanosti. Od 80. let 20. st. se nicméně v důsledku globalizace hospodářství Norsko úžeji propojilo se světovými hospodářskými trendy a míra nezaměstnanosti tak nyní odráží změny na mezinárodní úrovni. V roce 2002 činila míra nezaměstnanosti 3,9 % práceschopných obyvatel.
Síť státních úřadů práce na okresní a obecní úrovni je jedním z nejdůležitějších nástrojů norské politiky zaměstnanosti. Vláda rovněž zavedla rozsáhlá opatření na podporu zaměstnanosti, např. příspěvky na mzdu firmám, které přijmou nové zaměstnance, programy školení a vytváření pracovních míst a speciální opatření zaměřená na osoby s omezenou uplatnitelností na trhu práce.
V meziválečném období bylo Norsko stejně jako zbytek Evropy postiženo masovou nezaměstnaností. Nezaměstnanost dosáhla vrcholu v roce 1933, kdy byla bez práce třetina členů odborů. Během obnovy škod napáchaných druhou světovou válkou panovala široká politická shoda, že jedním z nejdůležitějších cílů nové hospodářské politiky země má být plná zaměstnanost. Tuto zásadu od té doby prosazovaly všechny vlády, které v zemi vznikly.
Těžba ropy v Severním moři vytvořila v zemi řadu nových pracovních míst, i přesto však na počátku 80. let 20. st. nezaměstnanost znovu začala stoupat. Problémy plynoucí z přehřáté norské a světové ekonomiky vedly k novému a vážnému zvýšení nezaměstnanosti, počínaje přelomem let 1987-88.
V nedávné době se počet zaměstnaných osob ustálil na 2 – 2,1 milionech obyvatel. Počet zaměstnanců ženského pohlaví dosáhl vrcholu v 80. letech a od té doby zůstává vysoký. Značný počet norských pracovníků pracuje na částečný úvazek. O něco méně než polovina žena a asi 10 % všech mužů odpracuje méně než 36 hodin týdně.