Již od ranného středověku se využívali Norové energii vodopádů k pohonu mlýnských kol. Nástup elektrifikace koncem 19. st. umožnil využít nesčetné vodní toky k výrobě energie i pro vzdálené továrny. Vodní energie tak položila základy industrializace Norska.
Na počátku 20. st. vodní energie usnadnila budování energeticky náročného průmyslu firmami jako např. Norsk Hydro, která vyráběla umělá hnojiva. Po druhé světové válce v zemi v rámci obnovy Evropy rychle vyrůstala další energeticky náročná průmyslová odvětví - výroba hliníku, elektrochemický průmysl a elektrometalurgický průmysl. Nejintenzivnější fáze rozvoje vodních elektráren spadají do let 1910 – 1925 a 1960 – 1985.
Koncem 60. let 20. století Norsko vstoupilo do ropné éry a v roce 1975 se stalo čistým vývozcem ropy a plynu. Přestože stoupá význam zemního plynu, nejdůležitější energetickou surovinou zůstává ropa.
Ropná krize roku 1973 vedla k novému celosvětovému zájmu o obnovitelné zdroje energie – důvodem byly finanční úspory a zájem o životní prostředí. V Norsku se vyvíjejí nové formy obnovitelných zdrojů energie, včetně energie získávané z vln, větrné energie, tepelných čerpadel a nové formy bioenergie, např. různé druhy biomasy k výrobě tepla a biopaliv (bioetanol a bionafta). Energie získávaná z biomasy je nejstarším zdrojem energie v zemi a topné dřevo i nadále slouží jako hlavní zdroj energie k vytápění.
Před druhou světovou válkou pětina norské populace neměla přístup k elektřině. V roce 1938 byl proto zahájen systém státní podpory. Po skončení války byl systém státní podpory znovu zaveden s cílem poskytnout všem domácnostem na pevninském Norsku přístup k elektrické síti.
Veškeré využití vodních zdrojů musí schválit státní úřady. Storting (norské národní shromáždění), vláda, Ministerstvo těžby ropy a energie a Norské ředitelství pro vodní zdroje a energii (NVE) nesou formální odpovědnost za kontroly spojené s udělováním licencí k provozu vodních elektráren. Rozsáhlé nebo kontroverzní projekty se obecně předkládají ke schválení Stortingu.
Elektrická rozvodná soustava odráží způsob, jakým se vyvíjela v čase. Elektrárny a jejich vlastníci byli spojeni s konkrétní lokalitou, kam dodávali energii nově vznikajícím továrnám a levnou elektřinu pro místní využití prostřednictvím přenosových kabelů. Vznikla tak široká škála různých typů infrastruktury s různými typy obchodní organizace, částečně vlastněných místním soukromým sektorem a částečně veřejným sektorem na obecní, okresní nebo celostátní úrovni. Tato různorodá struktura je dodnes patrná.